11/11/2023
Před dvaceti jedna lety jsem se zamilovala do hudby (nemluvme prosím o Scooter období). Byla jsem snad v osmé nebo deváté třídě, když mě pohltil Linkin Park. Začala jsem je zbožňovat. Jejich plakáty mi visely v pokoji (i přes malé nadšení mojí maminky, že budou fleky na stěně), později na intru a nakonec i na koleji. Jejich logo zdobilo můj skejt, na kterém jsem poprvé zkoušela sprejování (naštěstí to zůstalo jen u skejtu) a na čem nebylo nakreslené LP logo, tak to nepatřilo mně. Linkin Park mě provedli pubertou i dospíváním, i když jsem jejich textům tenkrát moc nerozuměla. Kdo by v patnácti chápal deprese a úzkosti, o kterých Chester zpíval.
Ale kapela nebyl jen Chester, ale taky Dave, Rob, Mr. Hann a hlavně Mike Shinoda. Zbožňovala jsem jeho hlas i jeho exotický vzhled, hltala jsem o něm každou informaci. Chudák tenkrát Honza Sedláček, který mi sháněl CDčka a poslouchal moje nekonečné žvanění o Linkin Park a Star Wars, protože umím být docela posedlá. Došlo to až tak daleko, že jsem mu obarvila vlasy na modro, protože to Mike Shinoda tenkrát nosil. Chudák dostal alergickou reakci a skoro mu slezly vlasy. Promiň promiň promiň!
Pak asi o patnáct let později sedím na posteli a čekám na svou první operaci. Měla jsem nervy, netušila co se semnou děje, ale jakmile jsem si nasadila sluchátka a pustila Linkin Park, tak jsem věděla, že není důvod se bát, že všechno bude v pořádku. A o dalších 5 let později mi večer zazvoní telefon a Caro (🤍) mi říká, ať si rychle koupím letenku do Los Angeles, že pozítří letím na natáčení spotu s Mikem Shinodou. Wow. A ten člověk, kterého jsem obdivovala stál přede mnou a povídali jsme si. Byl skvělý, vypadal stejně jak před dvaceti lety a pořád vtipkoval. Když jsem mu řekla, že Linkin Park poslouchám už dvacet let, tak se semnou vyfotil a dal mi nálepky, které jdou sehnat přímo jen od něj, ňuník.
Nikdy nepřestanu být vděčná za tuhle práci, která mi dává příležitosti si plnit sny. 🚀
Stories z Los Angeles najdete v Highlights na mém Instagramu .