10/03/2017
Poválečná Vídeň a druhý Třetí muž
Bilder aus Wien der Nachkriegszeit und der zweite Dritte Mann
Momentky z poválečné Vídně: stále ještě stopy války na budovách parlamentu, Hofburgu a na Ringu. Náhrobek sovětského důstojníka. Monumentální a monstrózní věž protiletecké obrany jako nezajímavá kulisa pro lhostejně spěchající kolemjdoucí. Ne tak pro fotografa, který snímek na rubu popíše: "Velkoněmecká architektura!: věž protiletecké obrany ve Vídni". A připojí své razítko: "Photo Curt Ponger".
Kdo byl ale Curt Ponger? Ponger, ročník 1913, rodilý Vídeňák a vyučený zlatník (jako jeho otec), byl od mládí během, pro Rakousko velmi pohnutých, 30 tých letech velmi aktivně činný v různých levicových mládežnických organizacích. Téměř samozřejmě byl též krátce po anšlusu Rakouska v dubnu 1938 ihned zatčen a společně s dalšími 2000 spoluvězni převezen pod SS-ochranou do koncentračního tábora v Dachau. Následoval Buchenwald. Avšak také trochu štěstí:V březnu 1939 je Ponger pod podmínkou okamžité emigrace a zachování mlčenlivosti o podmínkách vazby propuštěn, může ještě rychle navštívit rodiče ve Vídni, prostřednictvím komisariátu Spojených národů pro pomoc uprchlíkům obdrží britské vízum a přes Velkou Británii se v březnu 1940 dostane, společně se svoji partnerkou (a pozdější ženou), politicky snad ještě uvědomělejší Věrou Verber, do New Yorku. Tam také, nyní již manželé Ponger, brzy zakládají, společně s mladším bratrem Věry Otou, Austro-American Youth Club (s komunistickými buňkami). Ponger se 1943 přihlásí do americké armády, je naturalizován, a absolvuje speciální výcvik pro německy rodilé brance v Camp Ritchie (Maryland), kteří se rekrutují hlavně z řad židovských emigrantů z Německa, Rakouska a ze Sudet a jsou zde připravováni na zvláštní úkoly na a za frontou ("Ritchie Boys"). Jako člen OSS je Ponger nasazen později v Evropě hlavně jako vyšetřovatel německých zajatců a podílí se následovně, po odchodu z armády v r. 1946, jako zaměstnanec Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, na výsleších vysoce postavených nacistických důstojníků např. šéfa tajné polní policie Wilhelma Krichbauma, anebo Kaltenbrunnerova adjutanta Wilhelma Höttla ale např. také pozdějšího lovce nacistů Simona Wiesenthala.
[[[[Wilhelm Krichbaum (1896-1957), člen NSDAP od 1923, SS-Oberführer a od r. 1941 zástupce šéfa gestapa Heinr. Müllera, se koncem války stal velitelem tajné polní policie. V norimberském procesu proti vrchnímu velení wehrmachtu vystupoval 1948 jako svědek a téhož roku byl přijat do Gehlenovy organizace jako vedoucí její tajné služby (Generalvertretung L) a jako takový pověřen náborem bývalých nacistických agentů. Po odhalení Krichbaumem přijatého Heinze Felfeho jako sovětského špióna byl ze spolupráce se Sověty podezírán i K.).
Wilhelm Höttl (1915-1999), rozený Vídeňák, 1938 Dr. Phil. (historie), od r. 1939 im RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad zastřešující mj. gestapo, vnitřní a zahraniční zpravodajské služby a kriminální policii), 1942 adjutant Heydrichova nástupce Ernsta Kaltenbrunnera. Po válce byl Höttl angažován pro vojenskou kontrašpionážní službu (CIC) s úkolem aktivovat své bývalé kontakty, svědčil 1948 v Norimberku v procesu proti hlavním válečným zločincům a později se, jako majitel soukromého gymnasia v Bad Aussee, stal styčným bodem pro bývalé příslušníky SD a Waffen-SS (absolvent gymnasia André Heller Höttlův institut označí za "Nazi-Reservat"). 1995 udělil štýrský zemský hejtman Josef Krainer (ÖVP) Höttlovi zlatý kříž za zásluhy.
Simon Wiesenthal (1908-2005), "lovec nacistů", kontroverzní postava poválečných dějin: přežil deportaci Sověty na Sibiř (po sovětské anexi Haliče 1939) i pobyty v několika německých koncentračních táborech. Po válce pracoval pro CIC a působil jako předseda židovského ústředního výboru v americké okupační zóně Rakouska. V r. 1947 založil v Linci Židovské dokumentační středisko a věnoval se především pátrání po válečných zločincích (Eichmann). Jeho zásluhy jsou ale kompetentními autoritami zpochybňovány.]]]]
Rozdílné typy, charaktery, osudy, i naprosto rozdílná politická orientace - přesto zvláštním způsobem i nadále propojeny v onom prazvláštním prostředí na stále méně "spojenecké" zóny rozděleného Rakouska. 1948 je Ponger zase ve Vídni a začíná nová etapa jeho života: Jako příjemce skromného (100 $ měsíčně) stipendia pro veterány americké armády na novinářském institutu vídeňské univerzity a příležitostný spolupracovník MIS (vojenské zpravodajské služby) při výsleších uprchlíků z východního bloku a rakouských navrátilců ze sovětského zajetí, si Ponger dokáže udržovat velmi vysoký životní standard. Žije nad poměry: nákladný byt v sovětském sektoru, služebnictvo a technicky dokonale zařízený fotografický ateliér. Ponger pracuje pro americkou Central European Press Agency a provozuje sám několik agentur ("Baltic Press", "Mirror Pix" a "China Pictures Service"), které ale ani v Rakousku, ani v ostatních západních zemích nemají téměř žádný odbyt. O to činorodější je Ponger zřejmě v dalších, neveřejných aktivitách. Udržuje velmi čilé kontakty s Höttlem, který se usadil v idylickém Bad Aussee (bydlišti m.j. také "rozvedené" paní Eichmannové) a který sám loví v nejrůznějších vodách, Ponger obchoduje ve velkém na černém trhu s kávou a cigaretami, kupuje a prodává ale i informace (dle Höttla mu Ponger nabízel 100 000.-$ za informace o současném pobytu Adolfa Eichmanna, Höttlova dřívějšího kolegu a přítele) kdekoliv, od kohokoliv a komukoliv (nejvíce ale na východ), skrze židovskou komunitu se napojí na tajnou službu Israele (Simon Wiesenthal ho označuje za přítele), skrze sovětské diplomaty (Jurij W. Nowikow) na Rusy (a prodá jim seznamy amerických agentů), má zřejmě i kontakty na zpravodajce české, francouzské atd., atd.
Avšak: 16. ledna 1953 jsou Ponger a jeho švagr Otto Verber, po dlouholetém sledování vojenskou kontrarozvědkou CIC, agenty FBI zatčeni a obviněni za špionážní činnost pro Sověty. V následujícím procesu je Ponger odsouzen k 5 plus 10 letům, Verber vyvázne s trestem pouhých 10 let. Ponger nastoupí trest ve federální věznici v Atlantě, proslulé pobytem Al Caponeho, kde se časem spřátelí s ještě slavnějším sovětským špiónem Fischerem alias Abelem (1962 vyměněn na glienickém mostě za sestřeleného U-2-Pilota Powerse) a je po 9 letech předčasně propuštěn. Vrátí se do Vídně a dožije jako majitel obchodu s potřebami pro domácnost a jako dopisovatel komunistické Volksstimme , značka "cupo").
A závěrem: Dosti pestrý život Curta Pongera sám o sobě by jistě mohl být vhodnou látkou pro literární zpracování zručným autorem. Jeho poslední vídeňská fáze, Pongerův pohyb, činy i zločiny, v neprůhledné pavučině vzájemných vztahů nejrůznějších tajných služeb, černého trhu a obchodu se zbraněmi (Ponger je považován za jednoho z informantů československých autorit při přípravě procesu se Slanským a spol. a dodavatele přitěžujících údajů o obchodních kontaktech Clementise, Löbla a Reicina s vídeňskou židovskou komunitou) a pod., je dodnes ukryt v onom šerosvitném polosvětě doložitelných faktů, domněnek a úmyslně položených falešných stop, který bez odtajnění všech příslušných archivů zůstane jen těžko uchopitelný (právě onen opravdu protřelý a stále konspirující Höttl uveřejnil 1950! ve vlastním nakladatelství pod pseudonymem Walter Hagen velmi úspěšnou publikaci "literatury faktu" (?): "Tajná fronta. Organizace, osoby a jednotlivé podniky německé tajné služby"; odtajnění archivů: nejenom sovětských, např. ani několik tisíc stránek obsahující Eichmannova akta archivu německé tajné služby nebyla dodnes, přes několikeré interpelace, úplně uvolněna). Na každý pád ale Pongerova biografie soutěží ve své napínavosti se současně Carolem Reedem ve Vídni natáčeným "Třetím mužem" (říjen/ listopad 1948; vídeňská premiéra německé verze 10. 3. 1950!!!). Jako by surová realita těchto let (a všech ostatních), se všemi krutostmi doby a charakterů, přece jen předčila jakékoliv umělecké zpracování.
(Graham Green Pongera neznal, ale Greenův Harry Lime/ Orson Wells jako by Pongerovi z oka /na celuloid/ vypadl; s jakými pocity a zda vůbec Ponger tento později kultovní film noir viděl, se nikdy nedozvíme).
Bilder aus Wien der Nachkriegszeit und der zweite Dritte Mann
Momentaufnahmen aus Wien der Nachkriegszeit: Immer noch Kriegsspuren an den Gebäuden des Parlaments, am Hofburg und am Ring; Grabmal eines sowjetischen Offiziers und der monumentale und monströse Flakturm nur als von gleichgültig vorbeieilenden Passanten unbeachtete Kulisse. Dem Photographen ist es aber eine Notiz wert: rückseitig beschriftet er sein Photo "Grossdeutsche Baukunst!: Flakturm, Vienna". Und fügt seinen Stempel bei: "Photo Curt Ponger". Wer war aber Curt Ponger?
Ponger, Jahrgang 1913, war ein gebürtiger Wiener, gelernter Goldschmied (wie sein Vater) und in seiner Jugend, während der für Österreich sehr bewegten 30er Jahre, ein sehr aktives Mitglied diverser linksgerichteter Jugendorganisationen. Fast selbstverständlich wurde er kurz nach dem Anschluss Österreichs noch im April 1938 verhaftet und zusammen mit weiteren ca. 2 000 Häftlingen mit dem Zug, unter Bewachung durch SS, nach Dachau überführt. Anschliessend kam noch Buchenwald, dann doch noch etwas Glück: Im März 1939 wird Ponger, mit der Bedingung einer sofortigen Emigration unter Schweigepflicht über die Haftbedingungen, entlassen, kann noch rasch seine Eltern in Wien besuchen, erhält durch Vermittlung des Völkerbund-Kommissariats für Flüchtlingshilfe ein britisches Visum und nach einem kurzen Aufenthalt in England erreicht er, zusammen mit seiner Partnerin (und späterer Ehefrau), politisch vielleicht noch radikalerer Vera Verber, im März 1940 New York. Jetzt ein Ehepaar, gründen die Pongers, zusammen mit Otto Verber, dem jüngeren Bruder Veras, dort den Austro-American Youth Club (mit kommunistischen Zellen). 1943 meldet sich Ponger bei der amerikanischen Armee, wird naturalisiert und absolviert in Camp Ritchie (Maryland) eine Spezialausbildung für deutschsprachige Rekruten. Die über 9 000 Teilnehmer, die meisten davon deutsche und österreichische Juden (Ritchie Boys), wurden hier speziell für den psychologischen Krieg an und hinter der Front ausgebildet. In Diensten von OSS (Nachrichtendienst) wird Ponger, bald Captain, hauptsächlich als Ermittler bei Verhören deutscher Kriegsgefangener eingesetzt und, nachdem er den Armeedienst quittiert, dann beim Internationalen Militärgerichtshof in Nürnberg bei der Befragung von teils hochrangingen Nazi-Funktionären in gleicher Funktion tätig. So vernimmt er u. a. auch den ehemaligen Leiter der Geheimen Feldpolizei Walter Krichbaum, weiter auch den Adjutanten von Sicherheitspolizei-Chefs Kaltenbrunner Wilhelm Höttl oder auch den späteren Nazi-Jäger Simon Wiesenthal.
[[[[Wilhelm Krichbaum (1896-1957), NSDAP-Mitglied seit 1923, SS-Oberführer, 1941 stellvertretender Chef von Gestapo, 1945 Leiter der Geheimen Feldpolizei. Im Nürnberger Prozess gegen das Oberkommando der Wehrmacht tritt er als Zeuge auf. Im gleichen Jahr wird er als Leiter der Generalvertretung L (Geheimdienst) in die Gehlen-Organisation (der spätere BND) aufgenommen. Zu seinen Aufgaben gehört die Rekrutierung ehemaliger NS-Agenten. Nachdem von ihm angeworbener Heinz Felfe als sowjetischer Spion enttarnt wurde, wurde auch K. der Zusammenarbeit mit den Sowjets verdächtigt.
Wilhelm Höttl (1915-1999), geborener Wiener, 1938 Dr. Phil. (Geschichte), seit 1939 im RSHA (Reichssicherheitshauptamt), 1942 Adjutant Heydrichs Nachfolgers Ernst Kaltenbrunner. Nach dem Krieg von CIC (Gegenspionage der Armee) engagiert mit der Aufgabe seine ehemaligen Kontakte zu aktivieren. In Nürnberg tritt er als Zeuge der Anklage gegen die Hauptkriegsverbrecher auf. 1952 gründet er in Bad Aussee ein privates Gymnasium, das daneben als Anlaufstelle für ehemalige SD-Mitarbeiter und Waffen-SS-Angehörige dient (ein "Nazi-Reservat", so André Heller, ein Absolvent). 1995 verlieh ihm VP-Landeshauptmann Josef Krainer das Goldene Verdienstkreuz des Landes Steiermark.
Simon Wiesenthal (1908-2005), "der Nazi-Jäger", eine kontroverse Gestalt der Nachkriegsgeschichte. Wiesenthal überlebte sowohl die Deportation nach Sibirien durch die Sowjets, als auch den Aufenthalt in mehreren deutschen Konzentrationslagern. Nach dem Krieg arbeitete er für den CIC und wurde Vorsitzender des Zentralen jüdischen Komitees in der amerikanischen Zone Österreichs. 1947 gründete S. W. in Linz die Jüdische Historische Dokumentation, die eine umfangreiche Kartothek über die Kriegsverbrechen und-verbrecher führte. Seine konkreten Erfolge bei der Suche nach Kriegsverbrechern (A. Eichmann) werden von den kompetenten Stellen neuerdings in Frage gestellt.]]]]
Unterschiedliche Typen, Charaktere, Vergangenheit und auch die politische Orientation – trotzdem begegnen sich alle die Genannten in der seltsamen Welt des in vier, immer weniger alliierte, Zonen aufgeteilten Nachkriegs-Österreichs.
1948 ist Ponger wieder in Wien und es beginnt eine neue Etappe seines Lebens: als US Army-Veteran bezieht er ein bescheidenes, 100 $ monatlich, Stipendium zum Studium am Zeitungswissenschaftlichen Institut der Uni-Wien, arbeitet aber weiterhin für den MIS (Military Intelligence Service) als Vernehmer der Ost-Flüchtlinge und der aus russischer Kriegsgefangenschaft zurückgekehrten Österreicher. Ponger leistet sich aber trotz allem einen sehr hohen Lebensstandard und lebt eindeutig über seine Verhältnisse: eine grosszügige Wohnung im sowjetischen Sektor, Hausangestellte, Wagen mit Chauffeur, daneben ein mit modernster Technik eingerichtetes Photoatelier. Ponger arbeitet für die amerikanische Central European Press Agency a betreibt selber mehrere Agenturen ("Baltic Press", "Mirror Pix" und "China Pictures Service"), die allerdings weder in Österreich, noch in anderen Ländern einen nennenswerten Umsatz erzielen. Umso betriebsamer ist er aber offenbar in seinen anderen, nicht-öffentlichen Aktivitäten.
Ponger pflegt sehr rege Kontakte zum nun im idyllischen Bad Aussee (Wohnort u. a. der geschiedener Frau Eichmann) niedergelassenen Wilhelm Höttl (der seinerseits in allen möglichen Wässern fischt), geschäftet en gros mit Kaffee und Zi******en, kauft und verkauft aber auch Informationen – nach Höttls Aussage hätte ihm Ponger 100 000.- $ für Informationen über den gegenwärtigen Aufenthaltsort Adolf Eichmanns, Höttls ehemaligen Kollegen und Freund, geboten. Ponger kauft und verkauft von wem auch immer an wen auch immer (doch meist nach Osten): Mittels der jüdischen Gemeinde (Simon Wiesenthal bezeichnet Ponger als Freund) knüpft Kontakte zu den Israelis, trifft sich mit Jurij W. Nowikow, dem Sowjetdiplomaten (und verkauft ihm die Listen der amerikanischen Agenten), streckt seine Fühler aber auch nach Paris und nach Prag und unterhält Kontakte zu französischen und tschechischen Mittelsmännern usw., usw.
Doch: am 16. Januar 1953 werden Curt Ponger und sein Schwager Otto Verber, nach jahrelanger Observierung durch den CIC (Spionageabwehr), von FBI-Agenten in Wien verhaftet, der Spionage für die Sowjets angeklagt, in die USA überführt und verurteilt. Ponger erhält 5 plus 10 Jahre, Verber kommt mit nur 10 davon. Nach weiteren 9 im föderalen Gefängnis in Atlanta ( berühmt durch den erzwungenen Aufenthalt von Al Capone) verbrachten Jahren (wo sich Ponger auch mit dem noch berühmteren sowjetischen Spion Fischer alias Abel anfreundet, welcher 1962 auf der Glienicker Brücke gegen den abgeschossenen U-2-Piloten Powers ausgetauscht wird) wird er vorzeitig entlassen. Ponger kehrt nach Wien zurück und beschliesst dort seinen Leben als Inhaber eines Haushaltwarengeschäfts und gelegentlicher Korrespondent der kommunistischen Volksstimme (Kürzel "cupo").
Fazit: Das abenteuerliche Leben von Curt Ponger würde an sich für einen gewandten Autor Stoff genug für eine spannende Geschichte abgeben. Die letzte, wienerische Phase, Pongers Taten und Untaten im Dickicht der undurchsichtigen Wechselbeziehungen und Verquickungen der verschiedensten Geheimdienste, des Schwarzmarktes und des Waffenhandels (Ponger gilt auch als einer der Informanten der tschechoslowakischen Autoritäten bei den Vorbereitungen des Monsterprozesses mit Slánský und Cie. und als Lieferant des belastenden Materials über die Kontakte von Clementis, Löbl und Reicin zu der jüdischen Gemeinde Wiens) bleibt bis heute weitgehend nur zum Teil aufgeklärt. Nur eine, kaum zu erwartende, konsequente und vollständige Öffnung aller Geheimarchive (nicht nur der sowjetischen; so z. B. wurde die mehrere Tausend Seiten umfassende BND-Akte zum Fall Eichmann, trotz mehrmaliger Interpellationen, immer noch nicht vollständig freigegeben!) könnte Licht in diese Welt der belegten und unbelegten Fakten, Vermutungen und bewusst falsch gelegten Spuren, bringen (So hatte ausgerechnet Wilhelm Höttl 1950 unter dem Pseudonym Walter Hagen in eigenem Niebelungen-Verlag seine Darstellung dieser Welt, ein Tatsachenbericht /?/ publiziert: "Die geheime Front. Organisation, Personen und Aktionen des deutschen Geheimdienstes"). Was den spannungsvollen Gehalt anbetrifft hinkt Pongers Biographie keinesfalls dem zeitgleich von Carol Reed in Wien gedrehten Kultfilm nach. "Der dritte Mann" wurde während zwei Monate, im Oktober/ November 1948 i n Wien gedreht und dann, in deutscher Version, am 10. März 1950 uraufgeführt. Es scheint so, als wäre die rohe, brutale Realität jener (und aller anderen) Jahre, mit allen ihren Grausamkeiten der Zeit und der Charaktere, jeder künstlerischen Aufarbeitung immer einen Schritt im Voraus.
(Graham Greene hat Ponger sicher nicht kennengelernt, aber sein Harry Lime/ Orson Wells wirkt als/ ist in der Tat Pongers Zelluloid-Doppelgänger; ob und mit welchen Gefühlen Curt Ponger selber den "Dritten Mann" gesehen hat, werden wir nie erfahren).
