Starý nácek #bohdivspol

13/09/2017

Divadlo chovanců z blázince, maňásková dílna pro děti, prodej originálních triček Žižkoff, galerie Happy Hand, výstava obrazů Olivie Doleželové.

Žižkovský spolek kluků a holek!

06/09/2017

O původu BDS
Vznik Bohnické divadelní společnosti, z mého pohledu, spadá již do druhé půle roku 1990, kdy mě, t.č. nového ředitele PL Bohnice, oslovil herec a režisér pan Martin Učík, abych na půdě léčebny dal prostor pracovní terapii psychiatrických pacientů, pomocí divadelních aktivit. Iniciátorem byl MUDr P. Rákos, spolužák M. Učíka z gymnaziálních studií, lze si tedy dovodit, že projekt měl kořeny v minulosti. Projekt měl i další kmotry: neurologa PL, MUDr Martina Petrovského a ošetřovatele PL, Jana Křičky, kteří byli s projektem obeznámeni.
Dal jsem souhlas k dobrovolnické aktivitě pana M. Učíka s tím, že pokud bude jeho aktivita pacientům PL prospěšná, dám souhlas i k pokračování projektu a Martina Učíka, na částečný úvazek, zaměstnám jako terapeuta. M. Učík půl roku (podzim 1991 – jaro 1992) docházel do léčebny a i po zkušební lhůtě projevil vážný zájem a rozhodnutí pokračovat. Nikdo jiný se v tomto období o tuto práci neucházel. Půlroční pravidelné divadelní zkoušky pacientů vyústily v jediné divadelní vystoupení ve foyer pavilonu 3, jež mělo v léčebně velký ohlas. Poté jsem dal souhlas M. Učíkovi k pokračování v činnosti s tím, že sám budu jejím supervizorem a garantem.
Po celou dobu svého působení ve funkci ředitele PL Bohnice, tj. od r. 1990 do r...., jsem Martina Učíka vnímal jako ústřední postavu projektu. Pokud existují snahy jeho projekt pod názvem „Bohnická divadelní společnost“ provozovat bez jeho souhlasu a neoprávněně participovat na dobré značce, nota bene, přiživovat se na ochranné známce, zvláště, když tento projekt je i nadále realizován zakladatelem, jedná se o parazitování a odporuje to dobrým mravům.
M. Učík, pokud vím, nadále úzce spolupracuje s novým ředitelem Léčebny PL MUDr. M. Hollým na větších projektech (100 let PL Bohnice, festival Babí léto aj.) Nadále vede divadelní skupinu, jejímž základním rysem je terapie divadlem. Je tedy nasnadě, kdo by měl užívat výlučně a oprávněně značku „Bohnická divadelní společnost“: občanské sdružení Bohnická divadelní společnost o.s. a její zakladatel, M. Učík.
Každý projekt má iniciátora, realizátora a posléze i tým a všichni se podílejí na společné práci. Zde lze však jednoznačně říci, že nebýt MUDr Petra Rákose – iniciátora projektu (zemř. 1993) a zejména Martina Učíka – realizátora projektu, by „Bohnická divadelní společnost“ v podobě do roku 2007, i v podobě dnešní, neexistovala.
V Praze 20.6.2010,
MUDr Zdeněk Bašný
ředitel psychiatrické léčebny v Praze 8 - Bohnicích
Ústavní 91, Praha 8

19/06/2017

Tato stránka bude sloučena se stránkou: "Bohnická divadelní společnost - original". 😯

29/01/2017

Jana Machalická
Z extrému do extrému
/zmínka o Starém náckovi v textu/
13. července 2010

Právě uplynulá divadelní sezona jako by zůstala rozkročena mezi originálním Pařízkovým Goebbelsem a Baarovou v Komedii a Horáčkovým muzikálovým Kudykamem, kterým nad poměry zaneřádil Státní operu.
Diváci byli zkrátka zvýšenou měrou zásobováni z obou protilehlých pólů pomyslné stupnice kvality - čili jak pozoruhodnými autorskými pokusy, tak totálními propadáky. A to hned od měsíce září, neboť už dávno neplatí, že na všechno času dost, boj o diváka začíná okamžitě. Kromě toho české divadlo v posledních letech potkává jeden extrém za druhým, což je také dáno velkými ambicemi, které zdaleka ne pokaždé bývají naplněny. Vzápětí po Horáčkovi a velekýči nás kvalitním propadákem v podobě Brechtovy Žebrácké opery obdařila činohra Národního divadla. Jako by režisér Ivan Rajmont chtěl za každou cenu dokázat, že vyhroceně drsný styl lze zvládnout i v Národním. Nakonec ze vší snahy a herecké dřiny zůstal jen podivně rozostřený až trapně nesrozumitelný obraz Brechtova kusu.
Na Nové scéně se činohra dá hrát, ale...
Po letech se začala hrát činohra na Nové scéně, která se tak stala opět součástí Národního divadla. Na Vinohradech ovšem krachl odvážnější umělecký program zosobňovaný režisérem Danem Špinarem, který z divadla odešel. A to i přesto, že si za svého Vojcka odnesl Cenu Alfréda Radoka – vedení ho nenechalo hrát ani do konce sezony, derniéra byla v dubnu. Celou sezonu se také nehnula kauza se Státní operou. Tu si jako horký brambor předávalo ministerstvo kultury s magistrátem, zřizovat ji a platit se zjevně nechce nikomu. Stejně zůstala na krku ministerstvu, které se nakonec rozhoupalo ke jmenování nového ředitele. Nač byl konkurz na tuto funkci, který skončil do vytracena, těžko říct. V Česku to ale není nic nového pod sluncem, skoro by se jeden divil, kdyby se někdo řídil tím, jak konkurz dopadne, že?
Národní divadlo tedy dostalo zpátky Novou scénu a po několika měsících provozu stojí recenzent nad výsledky v rozpacích. Na jedné straně – té dramaturgické – je to další divadelní kočkopes, kterého Praha nepotřebovala. Od každého něco, jenom ne pevnou dramaturgii, prostě všechno, co se do přecpaných historických budov nevejde. A na straně druhé? Především se tu Michalu Dočekalovi výjimečně podařila inscenace Jelinekové hry Co se stalo, když Nora opustila manžela. Dočekal tu v rychlém sledu vychrlil dvě premiéry: nejprve Čekání na Godota v podobě únavně se vlekoucích komediálních eskapád hlavní dvojice a poté Bondovo drama Spaseni, jehož inscenační podobě nešlo nic moc vytknout, jen tu maličkost, že hra už absolutně nikoho nevzrušuje. Do třetice však byla trefa: v případě Nory se podařilo vytvořit jakousi obludnou, groteskní, ale i velice zábavnou operetu cynicky analyzující a zesměšňující kapitalismus a feminismus. Z projektů hostujících ve foyer Nové scény výborně vyšla inscenace Loherové Posledního ohně (režie Viktorie Čermáková, Studio Továrna), která byla i příkladem kreativního nakládání s tímto studeným procovským prostorem. Nelze než přiznat, že divadlo, tedy činohra, se tu hrát dá, a dokonce i dost dobře, ale tím spíš by se měla Nová scéna dramaturgicky profilovat, a ne aby se v ní producírovali „všichni vořeši, kteří se právě seběhli nad nabízenou jitrnicí“. Když už je řeč o první scéně, její ředitel Ondřej Černý má nakonec štěstí, už se vůbec nemluví o „zbastleném“ výběrovém řízení na šéfa činohry, které se vinulo celou sezonou a kam se nikdo nepřihlásil. Kromě stávajícího šéfa Dočekala, za něhož se jako jeden muž postavil celý soubor. Už je to pryč, ale příchuť trapnosti a něčeho, co raději nemělo být, se občas nepříjemně připomene.
Ještě k Špinarovi z Vinohrad odešlému a spol. Jeho generační souputníci, jako například dramatik Petr Kolečko a režisér Tomáš Svoboda, potěšili svou rozdivočelou antimuzikálovou parodií Pornohvězdy v Roxy stejně jako autorským divadlem, jež provozují v A Studiu Rubín. Jeho poslední výhonek Kouzelník, kde také exceluje Roman Štabrňák, je esencí jejich sarkastického humoru. Pole autorské i nadále vedle Kolečka ovládá umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové David Drábek, jehož schopnost psát hry zdá se být nevyčerpatelná. Dokáže uvést i tři čtyři za sezonu – jen v Hradci to bylo Náměstí bratří Mašínů a návrat k někdejším kabaretním legráckám Noc oživlých mrtvol.
Velice příjemný byl i jeden dramatický debut. Martin Komárek napsal hru Starý nácek, kterou v Roxy nastudoval Martin Učík. Šlo o překvapivě konzistentní text, divadelní esej doslova vybízející k metaforickému pojetí. Hru, která s nejednoznačným vyzněním zkoumá titulní postavu – norského spisovatele Knuta Hamsuna.
Bylo by nespravedlivé zapomínat na vzdálenou, ale divadelně zajímavou Ostravu. Tak alespoň připomeňme groteskní panoptikum o „klošárdech“ z ostravských hald s názvem Brenpartija, které adaptoval Roman Vůjtek. V ostravské Komorní scéně Aréna hru s citem pro barvitost prostředí nastudoval Janusz Klimsza. Pařízkova Komedie, která na úvod sezony zaujala autorským projektem Goebbels/Baarová se skvělým Martinem Pechlátem, minimálně dramaturgicky dokázala udržet nastavenou laťku. Přesto se koncem roku napínavě čekalo, zda scéna považovaná za nejlepší pražskou obdrží dostatečný obolos od magistrátu. Zpoždění peněz spolehlivě zazdilo pár projektů, ale dotace nakonec byly přiklepnuty. Jsme-li u financí, tak i letos dostal na frak grantový systém, peněz zase ubylo, a ještě do již rozdělených grantů bezprecedentně zasáhli ministerští úředníci. Dva miliony korun na blind, aniž by musel dokazovat, že na to má, dostal nový brněnský festival Divadelní svět. Soudě podle nemnoha reflexí v tisku až taková sláva to nebyla a příliš novinek se na něm také nesešlo. První ročník byl zasvěcen Václavu Havlovi; pravda však je, že kdyby se mělo hodnotit dle Morávkovy inscenace Havlova Prasete, byl by to festival velice úspěšný. Neboť Morávek si s polozapomenutým textem báječně pohrál, přiměřeně jej rozkošatil a jeho námět – slušnost a charakter versus známá česká vyčuranost – se přímo neodbytně vysunul do popředí.
Krobot zase nezklamal Za jednu z nejúspěšnějších inscenací sezony lze však určitě považovat Krobotův divadelní přepis Kaurismäkkiho filmu Muž bez minulosti v Dejvickém divadle. Divadelní režie rozvinula základní tóny Kaurismäkkiho filmu – střídmost a absurditu – naprosto svébytně. Vznikl křehký, neuchopitelný tvar naplněný až po okraj hořkostí, humorem i poezií. Tou nejjednodušší, a přitom nejvýmluvnější divadelní řečí, z níž se rodí metafora. Krobotova inscenace je navíc pro diváky nesmírně útěšlivá a krásně melancholická.
Dalo by se také putovat od jednoho divadla ke druhému, popisovat přesuny i vyhazovy. Jako třeba ve Švandově divadle, kde vznikla inscenace Michala Langa podle prózy Radky Denemarkové Peníze od Hi**era. Zvláštní pojetí s výtečnou Marií Málkovou dostalo od režiséra do vínku dar emočně vtáhnout. Nastudování sice rozdělilo kritickou obec a stalo se předmětem polemik, ale naprosto mu propadli diváci. Krátce po premiéře se ve Švandově divadle rozpadl tandem, který smíchovskou scénu začal po rekonstrukci budovat: ředitel Daniel Hrbek se zbavil dvou režisérů. Divadlo opustil Michal Lang a posléze i Radovan Lipus a Hrbek si postavil nový tým s novým šéfem Dodem Gombárem ze Zlína, který se v Praze „špičkově“ uvedl Horáčkovým Kudykamem.
Takže jsme se obloukem přenesli k počátku. Není to přece jenom kouzelné, když je pachatel největšího propadáku odměněn angažmá v hlavním městě? Tak i taková byla uplynulá sezona.
JANA MACHALICKÁ

29/01/2017

Vážený pane Učíku,

nejsem sice kritik, abych to dokázal erudovaně zhodnotit, přesto musím říct, že mě Starý nácek zasáhl nejen uměleckým provedením jako divadelníka, ale i celkově jako "mladého" diváka a hlavně člověka.

Především v té inscenaci je sdělení, což považuji v současné době za "nedostatkové zboží", neboť v současnosti převažují ambice a tendence spíše formalistické.

Dokázali jste přes jakoby "formu dokumentárního" divadla s historickým námětem docílit přesahu k hlubšímu vyznění nadčasových témat i dnešnímu člověku blízkých (svědomí), což samo o sobě je nelehký úkol. Ale navíc jste zvládli udržet neustálé napětí, využívali humoru v mnoha fasetách, a přistupovali k věci jak s hravým nadhledem, tak i s velkou naléhavostí a citem.

Rád bych vypíchl hravost, skoro až dětskou (hra s loutky, hra se stíny, babka, dědek a slanečci), nápaditost (Hi**erovy infantilně-psychopatické hrátky s natahovací hračkou tanku nebo vysokánský troll-žid vedoucí za ruku maličkého Hi**era jako dítě, který obdivuje jeho chůdy s tím, že jestli to taky vymysleli židi).... O překvapení nebyla nouze. Mohl bych dále pokračovat... ale co je hlavní, nic tam nebylo jakoby na míň nebo navíc nebo jen tak pro efekt. Minimálními prostředky k maximálnímu účinku ...vše zapadalo do jednoho celku v groteskně temné a snové atmosféře.

Bylo cítit, že se herci staví ke svým rolím s pokorou a přes velkou dávku nadhledu a sebeironie ztvárňují postavy citlivě a uvěřitelně. Vyzníval z toho zajímavý vztah herec-postava, hercova snaha pochopit, paušálně neodsuzovat na první pohled odsouzeníhodné... což zásadně přispělo k oné síle sdělení, o které jsem zmínil výše.

Já vím, tolik čiré chvály najednou. Těžko té "dokonalosti" uvěřit, ale také lehké jí podlehnout. Ještě jednou opakuji, nehodnotím to jako kritik, ale jako divadelník, divák a člověk, kterého strhlo představení svou poetikou mému gustu blízkou. Abych to mohl kritičtěji zhodnotit, musel bych to vidět ještě jednou a možná s větším odstupem, seděl jsem na premiéře totiž v první řadě. Ale od toho jsou přece kritici. Mimochodem můj kamarád, co tam byl se mnou, je jedním (Divadelní noviny) a i jeho, alespoň co jsme se bavili, to velice nadchlo.

Tato inscenace si rozhodně zaslouží velkou pozornost a přeji Vám, aby to vidělo co nejvíce lidí. Já rozhodně na Starého nácka chci jít znovu.

S přátelským pozdravem
Jan Kovář

29/01/2017

Josef Chuchma – iDNES.cz
Martin Komárek už i dramatikem. A jeho Starý nácek vůbec není špatný
18. dubna 2010 16:06, aktualizováno 19.4. 9:15
Kromě pravidelného komentování a psaní parodií v MF DNES se Martin Komárek (1961) věnuje i beletristické a esejistické tvorbě. Nyní do palety jeho výrazových prostředků přibyla i divadelní hra. Pod názvem Starý nácek ji uvádí pražský experimentální prostor NoD/Roxy.

Norský spisovatel Knut Hamsun (1859-1952), nositel Nobelovy ceny za literaturu, během druhé světové války v obsazeném Norsku otevřeně sympatizoval s fašismem a nacismem, pro hitlerovské Německo se opakovaně angažoval zejména v tiskových článcích. A dokonce se roku 1943 setkal s Goebbelsem a Hi**erem, přičemž o druhém z nich publikoval 7. května 1945 nekrolog, v němž mj. uvedl: "Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila."
Jenže v přímém rozhovoru s Hi**erem týž Hamsun nebyl servilní: "Podle dochovaného zápisu jejich rozhovoru si Hamsun Hi**erovi stěžoval na krvavé postupy nesmlouvaného římského komisaře Terbovena v Norsku, žádal jeho odvolání a opakovaně Hi**erovi odporoval. Dle svědectví Hi**erova tiskového mluvčího ho tím rozzuřil jako málokdo," píše Martin Humpál ve výborném doslovu k Hamsunově poválečném textu Po zarostlých stezkách (česky Mladá fronta, 2002), v němž spisovatel reflektuje-nereflektuje proces, který byl proti němu po porážce Německa v jeho vlasti veden. A v Humpálově doslovu čtenář také nalezne nástin možných příčin Hamsunova příklonu k hitlerovskému nacismu.
Kdo to byl, ten Hamsun?
Zestárlý "poblázněný" Hamsun stojí v centru Komárkova Starého nácka. Setká se s Hi**erem, má – stejně jako Hamsun ve skutečnosti – ženu Marii. Spisovatel téměř již nedoslýchá, je hospitalizován a zkoumán, ale nikoliv kvůli sluchu, nýbrž kvůli názorům. To všechno jsou ověřitelná fakta. U Komárka však nezakládají na "dokudrama", na dokumentární hru.
Dramatický debutant napsal tragigroteskní fabulovaný text o "nepochopitelných" službách, které Hamsun odvedl nacistům, ale i o soužití dvou lidí nad hrobem (Hamsun & Hamsunová), přičemž norského "starého nácka", tohoto tvůrce s fantazií, straší sny, vidiny, vzpomínky… po jevišti například běhá Troll, který se postupně mění ve smrtku. Hamsunův příběh je rámován úvodní a závěrečnou scénou z redakce, kdy žurnalista je pověřen k napsání Hamsunova nekrologu, šéfredaktor je s příspěvkem nespokojen, rozerve jej a na scénu tedy může přibýt Hamsun se svým krkolomným osudem, přehrát jej, aby se ukázalo, kým ten Hamsun vlastně byl a pisálek pak mohl sesmolit novou, "věrohodnější" verzi nekrologu.
Talentem obdařený Martin Komárek příliš často spoléhá právě na na dar, že mu "to píše". Při argumentaci si vystačí s kluzkou dialektikou, výsledný tvar textu je nezřídka určen momentální energií slovního proudu až výronu. Ale základní faktický rámec Hamsunova osudu a tlak na to, aby text byl hratelný, aby dostal dramatický tvar, zkáznily Komárkovu rozbíhavost, aniž potlačily jeho talent, projevující se zde zejména ve schopnosti stavět jak svižný dialog, tak celek hry, který má podobu krátkých výstupů z různých prostředí a časových rovin. Hraje se bez přestávky, zhruba pětaosmdesát minut. Deset patnáct minut ubrat by ovšem inscenaci určitě neuškodilo, zejména v závěru, který je zbytečně prodlužován a rozmělňován. Možná ani to žurnalistické rámování s nekrologem by nebylo nutné, tady se Komárkův dramatický styl nejvíce blíží publicistice.
Ochotníci a profesionálové
Ale tento náhled na text už těsně souvisí s konkrétní inscenací hry. Ujal se jí Martin Učík, jenž je od první poloviny devadesátých let spjatý s Bohnickou divadelní společností, která od roku 2008 působí pod názvem Bohnická Company. Tento pražský projekt na pomezí divadla a psychiatrie zapojuje do tvorby ochotnické herce z řad psychiatrických pacientů. Tři z nich Učík obsadil do Starého nácka: Annu Vondřichovou do vyloženě statické, "dekorativní" role Čtenářky, Davida Slavínského a Stanislava Jaroslava Lacha právě do rolí novinářů Sternensena a Martensena. Jejich výkon je únosný, nicméně ochotnický (a tím problematizující úvodní a závěrečný novinářský výstup) – tedy v přímém srovnání s Davidem Matáskem coby Hamsunem, Hanou Seidlovou jako spisovatelovou manželkou Marií, Ondřejem Bauerem v roli Hi**era a Petra Vaňka v kreacích trolla, smrtky a dalších figur. Ti čtyři představení drží.
Matásek svého Hamsuna karikuje v některých tělesných projevech stáří, ne však názorově - důvody jeho náckovské epizody však zůstávají nedosloveny, což je dílem dramatická a inscenační nedbalost, dílem však tyto důvody jsou i hluboce vnitřní, nevyslovitelné. Přesto v tomhle měla být inscenace čitelnější. Marie, která ve skutečnosti byla jednoznačněji přesvědčenější nacistkou než její slavný manžel Knut, je ve Starém náckovi zprvu redukována na roli manželky sdílející osud s pošetilým starcem, ale tváří v tvář Hi**erovi je její hajlování nakonec rozhodnější a pádnější než u Hamsuna, jemuž se do tohoto gesta vlastně moc nechce a vytrčenou paži vždy okamžitě stahuje zpět a dělá, že si vlastně vyhrnoval rukáv, aby pak zblízka pohlédl na hodinky na zápěstí.
Nejkarikovanější je Hi**er v podání Ondřeje Bauera, který ten part pro jednu hodně napjatou a vypjatou strunu zvládá energicky a divácky vděčně, ale je otázka, zda v podkolenky a župan oděný tyran, který si po podlaze pouští model tanku, je ten, který měl uhranout Hamsunovi. Démoničtěji a opravdověji (nikoliv ve smyslu faktické ověřitelnosti, nýbrž dramatické účinnosti a logičnosti) působí výstupy Petra Vaňka, u něhož režisér Učík inspirovaně využil fyziognomii a jeho vysoké tělo například ještě postavil na chůdy, čímž figura získala dimenzi osudové síly, před níž není úniku.
Mystéria na kolečkách
Prostor NoD není divadelní svatostánek, jde o trochu otlučenou klubovou scénu sice vybavenou světelným parkem, ale bez pódia. Režisér Učík spolu se scénografem Petrem Bakošem a dalšími spolupracovníky si s holou, "strnulou" plochou NoDu docela umně poradili tím, že doprostřed scény vjíždí vysoký portál, který slouží jako stůl či postel a kolem tohoto středu se pohybuje několik "paravánů" na kolečkách. Bílé plátěné výplně oněch "paravánů" jsou nápaditě využívány coby projekční plochy, malířské plátno, zástěna pro loutkové divadlo, jako tvárná hmota, do níž se ponoří obličej a on dostane mysteriózně mrtvolný ráz. Svět přízraků, stínů, mystérií. Tyto evokace ve Starém náckovi scénograficky fungují.
Jako dramatický debutant je tedy Martin Komárek docela příslibem a představení je navzdory svým mouchám koukatelné, neboť nevytváří dojem pouhé účelovosti a příležitostnosti.

29/01/2017

Doc. Mgr. Martin Humpál, Ph.D.

Martin Komárek: Starý nácek“

Před shlédnutím představení Starý nácek - tragédie génia jsem se obával dvou možných extrémů: buď že hra bude příliš dokumentaristická a málo divadelní, nebo bude naopak natolik volnou fantazií, že bude příliš vzdálena životopisným faktům. Představení mě však velmi příjemně překvapilo. Autorsko-režijní dvojici Komárek - Učík se podařilo vyhnout oběma extrémům. Fascinuje mě, že hra obsahuje velké množství zcela fiktivních událostí a dialogů, tedy scén, které jsou pouze výtvorem Komárkovy nebo Učíkovy fantazie, ale zároveň historický obraz Hamsuna, jak jej známe z doložitelných faktů, nijak zásadně nezkreslují. Jinými slovy, autoři představení vyšli z dobře nastudovaných pramenů k Hamsunovu životu a dílu, přitom však toto studium nesvázalo jejich uměleckou představivost a výsledkem je divadelně velmi zdařilé, strhující drama o nevšedním osudu významného spisovatele.

Doc. Mgr. Martin Humpál, Ph.D.
vedoucí oddělení skandinavistiky
Ústav germánských studií FF UK

29/01/2017

JANA MACHALICKÁ
Nenápadný půvab prvotiny (Lidové noviny)
20. dubna 2010

Nečekané a příjemné překvapení čeká na diváky v podobě inscenace hry Martina Komárka Starý nácek, kterou Martin Učík nastudoval v pražském experimentální prostoru Roxy/NoD.
Proč nečekané - málokterý kulturní podnik se u nás obejde bez předchozího propagování či spíš sebevychvalování, notabene jde-li o původní českou hru. „Gramotní“ autoři svolní psát pro divadlo jsou u nás hýčkaní a občas k chvále stačí prostý fakt, že napsali hru.
Martin Komárek, novopečený dramatik, jinak zkušený novinář i literát, je ale jiný případ. Uvedení jeho Starého nácka nepředcházela žádná mediální masáž, a tak se před diváky nenadále vyjevil inteligentně napsaný text otevírající prostor režijní imaginaci. Divadelní esej vybízející k metaforám, hra s nejednoznačným vyzněním zkoumající a obracející titulní postavu -norského spisovatele Knuta Hamsuna - z mnoha stran. Jeho monology, noční děsy a seberozdírající úvahy se tu obratně mísí se snovými pasážemi - halucinacemi, v nichž se nešťastníkovi, jenž svůj úmysl dávno poznal, zjevuje tvor z říše pohádek i jeden z největších masových vrahů lidstva. Hamsunovy dny pak určuje stálý konflikt se ženou Marií.
Komárek složitou látku uchopil nejenom s velkou dávkou empatie, ale také citu pro divadelní ztvárnění. A kromě toho neposkytuje ani žádný implicitní návod na to, jak hodnotit spisovatele, který si v důsledku svých pomýlených stanovisek zadal s nacismem, „jen“ dramaticky a také básnicky zpracovává fakta, hodnocení ponechává na divákovi, což je vždy sympatické. Inscenace důsledně zachovává ambivalentní postoj, čímž k Hamsunovi proniká, aniž by se uchylovala ke starým klišé.
Autor přivádí na scénu Hamsuna jako zchátralého starce páchnoucího močí a žijícího více ve svých snech než v realitě. A také odkázaného na svou manželku Marii, rovněž odpudivou stařenu. Ta o něj pečuje, ale nenávidí jej. Setrvává ve společném vztahu, i když padesát let miluje někoho jiného. Vztah Marie a Knuta je i režijně pojednán jako slizké spojení, život obou zdá se být smrsknut na tělesné problémy, zejména pak defekace. Tato vulgarizace existenciální tematiky až na hranici absurdity má v mnohém beckettovské ladění a díky oběma aktérům Davidu Matáskovi (Knut Hamsun) a Haně Seidlové (Marie) dosahuje rozměru vynalézavé groteskní klauniády. Je to jakýsi „boj“ o to, kdo s koho, který se proměňuje v přetahování o slanečka či o místo na posteli. Duel je středem inscenace a oba herci jej předvádějí s bravurou. Nejde však jen o něj: Hamsun v Matáskově ztvárnění nakonec dává odpověď i na důvody svého nepochopitelného obdivu Hi**era a nacismu. Větší důraz na tyto pasáže by neuškodil, ale nelze je přehlédnout stejně jako Seidlové pojetí Mariina komického opojení vůdcem.
Martin Učík také dobře využil jednoduché scénické řešení, které tvoří „dvoupatrové“ dřevěné plato ve středu hracího prostoru a několik pojízdných paravánů, v jejichž rámech je napjatá elastická látka. Do ní se pak plasticky otiskují obličeje jako obludně se šklebící masky, jindy zase průhledná materie v paravánu odráží stíny postav, které Hamsuna navštěvují. Učík dost riskantně mísí prostředky; do inscenace například vkomponoval i dryáčnicky rozehrávané loutkové skeče, ale přesto vše stylově drží pohromadě. Protihráči Knuta a Marie jsou pravidelně se zjevující postavy Hi**era a Trolla. Ondřej Bauer diktátora ztvárnil jako dětsky vyhlížejícího zmetka, ale o to nebezpečnějšího. Některé charakterizační detaily sice vycházejí polopatisticky, jako když leží na podlaze a pouští si dětský tančík nebo když vetkne Hamsunovi krvavý polibek a ten pak zůstává s rudým znamením na ústech, ale jiné naopak působí přesvědčivě. Třeba z Hi**era doslova cákají slzy v patetickém sebedojímání, výborný je i jeho výstup s Marií, která se zjeví ve zlatisté hřívě, s odpudivým porostem v podpaždí a hystericky se ke svému vůdci vzpíná. Hi**er tvoří pitoreskní dvojici s vysokým a přízračným Trollem Petra Vaňka, který na Hamsuna doráží a je zosobněním jeho nočních děsů a blížící se smrti.
Samozřejmě že lze mít připomínky ke dvojici novinářů v podání členů Bohnické company; jejich amatérský projev přece jenom kontrastuje s výkony profesionálů, ale o tak velký problém nejde. Tím je víc rámec, který inscenaci otevírá a zakončuje - dohadování novinářů, jaký nekrolog „starému náckovi“ napsat. Toto publicistické zarámování poněkud sráží obrazivý potenciál inscenace.
Martin Učík, který zdá se je i iniciátorem celého projektu a Martina Komárka k sepsání hry oslovil, ve skromných podmínkách, ale s výbornými herci přivedl na svět pozoruhodnou inscenaci původní hry. Otevřel v ní téma osobního selhání, které má nadčasový rozměr, a několik přehlédnutelných neobratností na tom sotva něco změní.
***
Martin Komárek: Starý nácek - tragédie génia
Koncept a režie: Martin Učík Scéna: Petr Bakoš Kostýmy: Pavla Michálková
Experimentální prostor Roxy/Nod, Bohnická company, premiéra 7. 3., psáno z reprízy 16. 4.