20/11/2025
Většina lidí mě nejspíš vidí jako věčně pozitivně naladěného pohodáře, který nosí své básně na triku a život má v malíku. Ale i na mě čas od času dolehne volání Temného vlka.
V poslední době jeho vytí značně prostoupilo mé bytí, a tak do sociálních sítí sdílím i jednu ze svých nejniternějších básní.
Snad se díky ní podaří toto nelehké téma pootevřít a tím do něj vnést i trochu světla.
Dnešní doba mi přijde čím dál více orientovaná na výkon. Jako bychom si neuvědomovali, že neustálý růst není udržitelný. Jakoby říkala, že nádech je důležitější, než výdech a přitom zapomínala, že k životu je potřeba obojí.
V posledních letech jsem stíhal tvořit hodně věcí, měl hodně koníčků a účastnil se různých projektů, které mě bavily, ale kvůli mému pracovnímu režimu to bylo často na úkor sebe, své energie a hlavně spánku.
Stále jsem se nadechoval, ale nebyl prostor pro výdech.
Na konci srpna jsem tedy udělal radikální řez a úplně od všeho se odstřihl. Po 10 letech jsem se přestěhoval z města, ve kterém jsem bydlel, skončil v práci, kterou jsem dělal 6 let a dokonce i opustil kraj, ve kterém jsem se pohyboval celý svůj život.
Když jsem se nedávno pár lidem svěřil, že nevím, kam teď můj život povede, začal jsem zjišťovat, že v tom nejsem sám. Že ne všichni jsou tak vyrovnaní a šťastní, jak jsem si původně myslel.
To mě znovu přimělo k otázkám, které reflektují mou báseň a které si i já v současnosti pokládám:
- Umíš si přiznat, že ti není dobře?
- Dokážeš se někomu svěřit?
- Máš komu se svěřit?
- Jsi v souladu s tím, kam tvůj život směřuje?
- Pokud ne, máš odvahu to změnit?
- Jak se doopravdy máš?
