19/03/2026
Každoročně po zimě opravuju hobití nory, ale ta nejstarší už nápor sněhu a vlhkosti nevydržela, a tak jsem se nakonec rozhodl pro její upravenou repliku o něco víc do podoby Dna pytle. Bylo to dneska takové déjà vu, kdy jsem se na chvíli přenesl do roku 2012, kdy se Český Hobitín teprve rodil. Ve vzduchu visel konec světa a maturita, takže bylo potřeba někam zmizet. Jedním z příhodných útěků, který u mě postupně vyústil v nutkavou potřebu začít stavět kulisy hobitích nor, pro mě představovaly videodeníky z příprav Hobita.
Dvojka Alan Lee a John Howe tenkrát znovu vzali do ruky tužku, trojka Peter Jackson, Richard Taylor a Andrew Lesnie pobíhali s hledáčkem a připravovali scény, a Howard Shore se opět ladil pravděpodobně přímo na Ainulindalë. Člověk měl díky mnohahodinovým bonusům z Pána prstenů pocit, že se po letech vrací ke starým známým, návrat do Středozemě až na pár záchvěvů se Smeagolem a Šmakem ale nakonec bohužel nedopadl moc dobře. Posledním opravdovým filmem ze Středozemě tak zůstal a nejspíš navždy zůstane Návrat krále.
Před lety z Florence ještě jezdil přímý autobus do Orlických hor, takže když jsem během doby, co jsem žil v Praze, například kamarádovi rozsedl postel, nebo jsem našel v kontejneru balíky nepoškozených palubek, stačilo šoupnout svázaný materiál do zavazadlového prostoru, dát řidiči čokoládu nebo víno, pověřit rodinu, v kolik mají počkat s autem na zastávce, a měl jsem další stavební materiál. Hobitín tak postupně (během pěti let) vznikl zhruba ze 70 % z použitých věcí, se kterými se běžně docela šeredí. Bohužel jsem tenkrát nestihl zachránit nic ze zdemolované Nuselské mlékárny, po které na místě vyrostlo šedošedé monstrum, tak jako tomu je na nesčetně místech Prahy, a dalších měst a vesnic. Půlkruhová vikýřová okna mlékárny, která by jinde mohla sloužit mnoho dalších let, se nikdo neobtěžoval odmontovat, a na jednu hromadu složil celou budovu buldozer, tak jako ostatně na nesčetně místech Prahy, a dalších měst a vesnic.
Na stavbu hobití vesničky se ve výsledku použilo ledacos. Z roštů rozsednuté postele nakonec vzniklo lemování kolem oken, z kol od žebřiňáků šlo udělat lustr a úchyt dveří, z kulatin ze starého obložení, které jsem našel ve sběrném dvoře, zase vzniklo zakončení střechy, a třeba z odřezků určených ke spálení jsem tenkrát postavil právě úplně první noru, kterou to vše začalo, a která vydržela 13 let. Její čas teď ale nadešel, po zimě se začala hroutit sama do sebe jako supernova, a tentokrát jsem proto při stavbě repliky použil odolnější materiál - stará (ale suchá) prkna a trámy z kurníku, takže ani teď nebylo na její stavbu použito nic nového.
Pár dní to ještě zabere, ale s jistotou můžu říct, že už tradičně se od 15. dubna Český Hobitín znovu otevře pro veřejnost. Stále ale platí omezený režim zavedený v předloňském roce, kdy je nutné si konkrétní termín zarezervovat na webu, kde jsou uvedené všechny potřebné informace, včetně prosby o parkování na označeném místě u hlavní silnice. Rezervace je možná už teď a tak jako loni je rezervační kalendář odemčený do 15. listopadu.
Vstupné zůstává dobrovolné a návštěvu tak jako každý rok doporučuju spíše fanouškům, protože se jedná o malé hobití kulisy na naší zahradě, ne o turistický areál. Poslední dobou to vypadalo, že budu muset hobití vesničku definitivně uzavřít, ale díky regulaci přes rezervaci termínů začala v posledních dvou letech opět přitahovat hlavně lidi, kteří se o Středozem skutečně zajímají, a naopak začala odrazovat návštěvníky, kteří očekávali turistickou atrakci s občerstvením, záchodem a prolézačkami. Jak to bude v budoucnu, se teprve uvidí, současná pravidla včetně rezervačního kalendáře najdete na webu cesky-hobitin.cz.
Díky za přečtení a pochopení! 🙂
SH
