08/06/2020
Srdečně Vás zveme na výstavu Vladimíra Franze s názvem MÁ VLAST do obchodního centra Zlatá Brána v Prostějově. Zahájení se bude konat 24. června 2020 v 17 hodin. Výstava potrvá do 31. srpna 2020. Výstavě předchází koncert na varhany v podání Vladimíra Franze
v Kostele Povýšení svatého Kříže v Prostějově 24. června 2020, od 16 hodin. Záštitu převzal primátor města Prostějova František Jura. Kurátorem akce je Jindřich Skácel.
Vladimír Franz o výstavě Má vlast – výběr z cyklů „TŘEBOŇ“ a „ŠUMAVA“
Třeboňsko. Krajina kultivovaná, kulturní. Dotýkaná. Schoulení a bezpečí města, kam nepronikneš jinak nežli branami. Jeho paměť. Se spiritualitou klášterního kostela. Prvního jihočeského dvojlodí. S líbeznou opukou Madony Třeboňské, freskovou svatozikmundskou legendou, či šestiprstým sv. Kryštofem…Kde intimita města prudce kontrastuje s velkorysou monumentalitou krajiny. Předlouhé hráze s mnohasetletými duby se stopami blesků a broučích kusadel. Se zastaveným bílým tichem nad hladinami rybníků. V narážení vody na kameny hrází, s navečerními žabími chorály, v pachu rašeliny, třezalky, mrvy a rybiny. S konečnou mírou obzoru – trojhřbetím Novohradských hor…Prázdniny. Formování se. Poznávání. Poprvé… Čas. Hojivý. I odnášející. Chození pěšinkami mrtvých…
Jak sevřít viděné s neviditelným, vyjádřitelné s nevyjádřitelným? Jak dojít k syntéze? Sumě?
Prodotýkáním se k podstatě. Kde se voda, země i vzduch vzájemně prostupují a stávají se prahmotou. Tak jako v akvarelu- kde světloprostor je předem dán (není proto nutno používat prostředky iluzívnosti), je v obrazech nutno přistupovat k barvě, jakožto k vlastnosti stínu. Jde o vymezení a pojmenování prostoru prostřednictvím uzlových bodů-hybatelů.(Podobně jako je tomu např. při rentgenovém snímku, Turínském plátně, či gotických mizejících freskách, kde z fragmentů přesto vyčteme, celistvost.)Vzhledem ke skutečnosti, že se barva na obraze často chová jakožto dusící make-up, nikoli jeho „znějící tělo obrazu“, volím metodu oboustranného dotýkání se suchými pigmenty. Barva tak dostává vnitřní živost, akceschopnost a je tak, kromě nepopisného pojmenování světla i prostoru, schopna obsáhnout i další veličinu, pro cyklus „Třeboň“ tak podstatnou-totiž plynutí času.
Šumava, další velké téma. Totem napjatého tajemství. Vybojovaný, zrazovaný, opouštěný i překotně a živelně se opět navracející . Mírně vychýlený nevztahem, odvislým(podobně jako u podkritických množství uranu) na vzdálenosti k prasknutí napjatých tvarů. Kameny? Oblaky? Hvězdy, co bubnují na zmijí dopadovky v zónách? Torza studen, co zbyly po statcích, v noci se měnící ve světelné sloupy?.. Jedno se proměňuje v druhé. Kdysi jsem onu tvarovou tenzi velmi intenzívně prožil. Při hledání kulminačních bodů na vyderských balvanech vonících jódem…Při procházení Šumavou, opravdu křížem krážem. A bezezbytku…neboť máš před sebou Zónu, kde dravec, hada v zobáku,vznášející se v proudech zelenobílého světla, tě zve dál…
Cyklus „Šumava“ nese podtitul“Variace o portrétu Antona Brucknera“. V žádném případě se však nejedná o“dojmy“ z díla velkého symfonika, jehož předkové pocházeli z jižní části Šumavy. Pánbů chraň! Bruckner v hudbě přináší jiné chápání času. Přestává platit vztah příčina-následek, témata, ač úctyhodná, přesto nejsou tak důležitá, jako jejich rozpal.(viz. podkritická množství)Detektivka se zkrátka nekoná. Bruckner chodí stále v kruhu-jedno, zda od začátku, od prostředka, či od konce-s pohledem upřeným na nebe. To se mu, díky jeho vroucnosti, nakonec otevře.
Obrazy tohoto cyklu jsou založeny na principu dialogu v jednotě mírného nevztahu.
Vladimír Franz, 2020