06/08/2026
Radmila Hrdinová, Anežka Burdová a Valentýna Vojtková o divadle...
— Mariana je hodně temperamentní, projevuje emoce a spolupráce s ní je intenzivní. Ten příval energie mě moc baví a zároveň se ho občas i trochu lekám. Během zkoušení Marlene mi došlo, jak jsou si s Mariannou podobné, obě jsou detailistky a perfekcionistky. Mariana má svou režisérskou představu, ale nebojí se nechat herci volnost. Vyžaduje, aby herec všemu absolutně rozuměl, vnímá nás každého jako jednotlivce, zná naše silné i slabé stránky a dovede s nimi pracovat. To je pro nás ve fázi, kdy ještě studujeme, hodně důležité.
— Je to velmi osobní zkoušení. Jak řekla Anežka, Marianna má svou představu, ale dává prostor dialogu a diskusi o tom, co vzniká. Pro mě to byla moc cenná zkušenost.
Divadlo MA založila a vede režisérka, herečka a pedagožka Marianna Arzumanová, Ruska, která i s manželem odešla z rodné země v roce 1999, kdy se k moci dostal Putin.
(...)
Valentýna Vojtková je dcerou Sabiny Laurinové a Josefa Vojtka a vnučkou nedávno zesnulého režiséra Františka Laurina. Anežka Burdová je vnučkou oblíbeného herce Josefa Dvořáka. Obě na podzim vstoupí do posledního ročníku studia herectví na pražské DAMU.
(...)
Vzala nás do Londýna, kde jsme se snažili nasát anglického ducha, viděli jsme činoherní i muzikálová představení a vyplynula z toho práce na její adaptaci hry Oscara Wildea.
(...)
Mariana je hodně temperamentní, projevuje emoce a spolupráce s ní je intenzivní. Ten příval energie mě moc baví a zároveň se ho občas i trochu lekám. Během zkoušení Marlene mi došlo, jak jsou si s Mariannou podobné, obě jsou detailistky a perfekcionistky. Mariana má svou režisérskou představu, ale nebojí se nechat herci volnost.
(...)
Nela Kleinert, která režírovala naše školní představení Marat/Sade, jednou řekla, že její styl práce je kolem herce vystavět ohrádku, kterou já jako herečka mám vyplnit vlastními nápady a řešením. A když se mi to nedaří, tak tu ohrádku stále zužuje tak, aby mi pomohla. To mi přijde jako ideální spolupráce herce a režiséra.
(...)
Výhoda studia na DAMU je, že střídáme práci se zkušenými režiséry-pedagogy i studenty režie, z nichž každý má svůj vlastní přístup. A repertoár nám dává možnost seznámit se s různými hereckými technikami, od čistě realistické až po velkou stylizaci.
(...)
Před vstupem na DAMU jsem studovala muzikál, kde je vše svázané, od notového materiálu přes dekoraci, kostýmy až po režijní koncepci, a většinou vše podléhá schválení majitelů licence. Takže na DAMU pro mě bylo těžké zbavit se okamžitého fixování během procesu zkoušení a naučit se hledat tvůrčí svobodu. Tohle osvobozování pokračuje i pod vedením Marianny Arzumanové.
(...)
Já jsem Marianně hned řekla, že nejsem schopná věrohodně zahrát o tolik starší ženu. Ale ona s tím počítala. Je to rozhodně herecká výzva. Svou roli stále hledám a určitě ji budu hledat i během řady představení.
(...)
Celé je to koncipované jako zkouška v učebně na DAMU, ale jsou tam i odkazy na současnou kinematografii, filmové ceny Oscar a společenskou prestiž spojenou s jejich předáváním. Možná odkazy na Wildeův život pochopí spíš ti, kteří znají jeho pohnutý příběh, a v neposlední řadě i mladší generace, která řeší téma hledání vlastní identity a místa ve světě.
(...)
Náš ročník na DAMU je skvělý v tom, že se opravdu máme rádi, pomáháme si a podporujeme se i mimo školu. A máme i skvělé pedagogické vedení, s nímž se můžeme bavit prakticky o všem.
(...)
Oni tyhle problémy, promítnuté i do roviny sexu a pohlavní identity, často řeší a toto prostředí jim umožňuje být sami sebou. A já jim chci poskytnout bezpečný prostor k diskusi, který jim třeba nedokáže dát běžný život a rodina. Není to ale vůbec snadné.
(...)
Od starší generace často slýcháme, že jsme až moc křehcí, že oni to měli těžší a museli víc vydržet. Ale já si nemyslím, že tomu tak je. Možná jen dáváme své city víc najevo. A k tomu právě pocit bezpečí potřebujete.
(...)
Já si myslím, že naše generace je velmi silná, ale že ta síla vyplývá z toho, že jsme se dokázali poučit od předchozí generace, že máme nastavené určité mantinely, komunikaci se snažíme stavět na vzájemném respektu a otevřenosti.
(...)
Vzhledem k osudu Oscara Wildea si uvědomuju, jak velké štěstí máme, že jsme se narodili ve století, kdy svobodu můžeme hledat otevřeně a bez větších rizik. Myslím, že kdyby to Wilde viděl, měl by radost.
(...)
Vlastně je to celé trochu nespravedlivé, protože když je lékařův syn lékařem, nikoho to nezarazí, ale na herecké děti je upřená větší pozornost.
(...)
Já jsem dost dlouho to, že děda je slavný herec, brala jako samozřejmost. Nepřišlo mi to v ničem nějak jiné. Ale občas mám strach, že si lidi myslí, že bych nebyla tam, kde jsem, kdyby za tím nestál děda, což tak ale nikdy nebylo.
(...)
Obecně se snažím si na herecké otázky přijít sama, ale když potřebuju poradit, tak jsem vždycky chodila za dědou Františkem, který byl divadelním i televizním režisérem a také celoživotním pedagogem.
(...)
A hlavně, všude se zase psalo „dcera“. Je to nálepka, které bych se už jednou ráda zbavila.
---
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-o-nasi-generaci-se-rika-ze-jsme-krehci-ale-jsme-naopak-silni-rikaji-herecky-burdova-a-vojtkova-40590908
