13/10/2026
Upocený gym může být prostorem osvobozující proměny nebo nevyžádaných traumat. Co ale může znamenat třeba taková šatna? Místo, kde se přeměňujeme v jednotku připravenou na výkon, se v instalaci Ľuboše Kotlára v Artivist Labu ukazuje v příjemně univerzálním světle obohaceném o q***r kontexty.
Zelená lavička naproti zeleným skříňkám. V poličce pod ní zastrčené zelené tenisky. Ľuboš Kotlár ukazuje na zelený strop a stejně zelenou podlahu a vysvětluje, co jeho dílo může vzbuzovat. Naproti němu za otevřenými zelenými dvířky zelených skříněk pomalu odkapávají hlavice dvou nazeleno natřených sprch. Slovenský umělec usazený na lavičce si rozpouští dlouhé vlasy a vzápětí navléká na ruku gumičku. Kapky vody jedna za druhou dopadají na dno skříňky a odtékají neznámo kam. „Kap, plesk, kap.“ Před skříňkami už se pomalu začala utvářet docela nepatrná loužička.
Instalace Sometimes i like to go to gym with my hair loose přenesená v rámci Prague Pride do pražského galerijního prostoru Artivist Lab v Kampusu Hybernská (původně byla v roce 2025 instalována v Trnavě v rámci Ceny Oskara Čepana) nabývá nové podoby i kontextů. Společně s prostorem se totiž proměňuje také její vzhled. Zatímco v prvním uvedení se jednalo o dva pokoje oddělené dalšími expozicemi, nyní na sebe obě části navazují.
Diváctvo je hned po příchodu do galerie konfrontováno s hromádkou zelených trofejí umístěných v předpokoji v zeleném kruhu. Anonymní poháry, zbavené veškerých věnování, informací i hodnot, evokují koncept neurčitého cíle, odměny. K cíli ale musí vést cesta. Hned za rohem se nachází stísněná zelená šatna s jednou řadou skříněk. Když vcházím, mám skoro pocit, že za chvíli začíná tělocvik. Ve fitku jsem nikdy nebyl, a tak nevím, s čím si ji jiní spojují. Šatna pro mě zůstává pouze nenáviděným předpeklím.
Pro jiné ale může být naopak prostorem transformací. Univerzální zelená barva používaná ve filmu, v televizi či ve fotografii jako pozadí, na které se takzvaným klíčováním digitálně promítají jiná prostředí či pohádkové výplody lidské fantazie, zde může mít svůj metaforický význam. Přestože je název výstavy koncipován jako osobní, samotná instalace, další osobní vhledy nenabízí. „Začalo to vlastně celé jako taková slovní hříčka,“ vysvětluje autor, který ve svých pracích mapuje pomíjivost q***r času a místa. Tahle šatna je univerzální: boty, lavička i sprchy mohou patřit komukoli. A trochu taky nikomu.
Celá recenze zde: www.qult.cz/tahle-satna-je-nas-vsech-o-gay-kultu-tela-i-radostnych-promenach/
