20/08/2026
Je potřeba si stále připomínat!
Josef Klimeš a jeho málem osudové postřelení během okupace 21. srpna 1968.
Jak jsem mohl být zastřelen
(Josef Klimeš vzpomíná na ruskou okupaci 21. srpna 1968 )
21. srpna v noci mě probudil kamarád, že nás obsazují Rusové. Byli jsme zděšeni, ale hukot letadel nad námi byl jednoznačný. Za svítání jsem spěchal do ulic. Podél Leninovy třídy (dnešní Evropská ulice) stála zdemolovaná osobní auta a od letiště přijížděla další a další sovětská vojenská vozidla.
Přes Kulaté náměstí jsem směřoval se zástupem lidí k Hradu. Na Prašném mostě stáli ruští vojáci se samopaly a stříleli do korun stromů nad námi, s kterých padaly na naše hlavy ustřílené akátové větve.
Došli jsme až k vchodu na Hradčany nedaleko Jízdárny, kde nám cestu zatarasila řada lehkých kanonů a vojáci se samopaly. Dále se jít nedalo. Posedali jsme si na zem těsně před vojáky, kteří stále nad námi stříleli do korun stromů.
Poněkud jsem poodešel, abych udělal nějaké snímky, když jsem po dalších výstřelech postřehl, jak plynová lucerna na hradební zdi dostala zásah, který urazil malý litinový nástavec, který povyskočil do vzduchu a dopadl zpět na své původní místo. Zaujala mě tato legrační drobnost.
V témže okamžiku jsem pocítil neuvěřitelně silný úder do prsou. Blesklo mi hlavou, že mě zasáhla střela a čekal jsem, kdy se skácím a kdy mi mlha zastře zrak. Ale pořád jsem stál, nic se nedělo, jen jsem cítil v podpaží palčivou bolest. Zalezl jsem stranou, vysoukal si košili a kabát a poněvadž jsem si do podpaží neviděl, ptal jsem se souseda, jestli tam něco mám. Ten vytřeštil oči a povídá: „Šéfe, tak to ste koupil, to ste teda dostal.“ Měl jsem krvavou podlitinu na straně hrudníku a vnitřní straně paže spolu s obrovskou modřinou. Kulka si našla cestu přesně do podpaží, kde se zamotala do podšívky a silných švů rukávu, to všechno potrhala a rozcupovala a mně se téměř nic nestalo.
Nechal jsem okupanty osudu a scházel s Hradu. Moje zranění už oteklo a silně bolelo. Šel jsem do nemocnice u Milosrdných Na Františku. Tam vynášeli na nosítkách ze sanitek bledé postřelené mladíky, takže jsem měl pocit, že zdržuju. Lékař mi píchnul do zadku protitetanovou injekci a hned jsem šel.
Mezi kamarády z Palety vlasti jsem byl hrdina, pořídili mi dokumentární barevné snímky. Dal jsem si je vyvolat do Fotografie na rohu Železné ulice a Staroměstského náměstí, kde ale beznadějně zmizely. Zřejmě byl oficiální zájem, aby dokumentů z těchto dní bylo co nejméně.
Josef Klimeš
Zaznamenáno 15. srpna 1998
