09/02/2026
O ŠACHU JAKO BEZVÝZNAMNÉ STOLNÍ HŘE
Milí šachisté a přátelé šachu,
píšu tento příspěvek, protože moje znechucení z toho, jak je se šachem zacházeno, právě dosáhlo úrovně výrazně vyšší, než je hladina vody vyznačená nad dveřmi v Gambitu na vzpomínku známé povodně v Karlíně.
Jak mnozí z vás vědí, Gambit je od samého začátku projekt, který není zrovna ekonomicky výhodný (chceme-li používat eufemismy). Od prvního dne až dodnes neustále bojujeme o přežití, zkoušíme různé modely fungování a trochu spoléháme na zázrak, který by kavárně umožnil natrvalo se umístit na mapě Prahy.
Jedním ze zázraků, o kterých jsem snila (i když bez přesvědčení) od chvíle, kdy jsem loni v červnu vyplňovala nekonečné množství grantových formulářů, bylo získání nějaké podpory od města Prahy. Podpory, která by všechno nevyřešila — protože největší dotace, o jaké jsem si mohla vubec zadat pokryla by tři nebo čtyři měsíce nájmu — ale alespoň na chvíli by nám umožnila se nadechnout. Neočekávala jsem, že tu dotaci dostaneme, protože proč být příliš optimistický. Očekávala jsem ale nějaké zdůvodnění, které by se alespoň davalo minimalni smysl. Například že projektu nevěří z hlediska udržitelnosti. Nebo že šachy nespadají do jejich kompetencí. Nebo cokoli jiného, co by ve mně nevyvolalo pocit naprostého bezmocného svěšení rukou.
Protože zdůvodnění poskytnuté Městem zní následovně:
„Pronajem ### tisic mesicne JAKO PODPORA STOLNÍCH HER JE PONĚKUD NEPŘESVĚDČIVA SVYM PŘÍNOSEM KULTURNÍMU ŽIVOTU MĚSTA."
Takže tohle je to, čemu mnozí z nás věnovali život, a co pro jine představuje smysl nebo přináší tu největší radost, jakou vůbec můžeme cítit. To je to, co děti od malička učí kritickému a logickému myšlení a o čem mnozí myslitelé tvrdili a stále tvrdí, že také schopnosti činit dobrá rozhodnutí v životě. To je to, co se po tisíciletí objevuje v literatuře, malířství, konceptuálním umění a poezii. Do čeho se zamilovali geniální spisovatelé jako Vladimir Nabokov či Lewis Carroll, světově proslulí skladatelé jako Philidor, umělci, kteří změnili vnímání umění, jako Marcel Duchamp nebo Man Ray.
To, co má historii milionů partií zaznamenaných v databázích a tisíce? statisíce? knih. Co spojuje generace. V čem se svou zdatností chlubí prezidenti po celém světě. Sport, který má vlastní olympiádu. A tak dál, a tak dál.
Jedna z nespočtu deskových her. Nehodná podpory. Nepředstavující pro město žádnou přidanou hodnotu. Na rozdíl od desítek podobných sobě iniciativ, z nichž každá je pro město nezbytná.
Tak si říkám, kolik z míst, která dotaci dostala, navštíví turisté ze všech kontinentů a budou s takovým nadšením vyprávět, že to místo našli už měsíc před cestou do Prahy a že sem běželi rovnou z letiště. Tito turisté Gambit nezachrání, ale alespoň díky nim vím, že to má smysl. Že se někdo na druhém konci světa právě teď těší na to, až si u nás za měsíc zahraje partii.
Je mi zatraceně smutno a tak nějak nevolno. Pro mě budou šachy vždy tím nejkrásnějším vynálezem lidstva. Škoda, že se jim ze strany institucí nedostane ani tak málo, jako je trocha uznání. Respektu.
(Je vtipné, že zrovna dnes jsem také vedla rozhovor – nijak veselý – o financování šachu v porovnání s jinými sporty. Nekonečný příběh.)
