Martina Chomátová

Domů
česko
Praha 4
Martina Chomátová

Pomáhám k pomalejšímu životu. Skrz mindfulness, práci s dechem a hudbu. Plynutí je životní vítězství Dospělácká hravost. Zbytečnost? Nebo nutnost dnešní doby? A pak?

Pod tíhou povinností, mezi plněním bodů z to-do listů zapomínáme na svou radost. Přijde nemoc, vyhoření, deprese a my se divíme, proč nám život přestal dávat smysl a došla energie. O tom všem, o svých lidských zkušenostech otevřeně píšu a dělím se o tipy, které mi fungují. Vítejte tady

30/08/2026

Tohle bude nekonečná reakce😀, ale tyhle komentáře mě vlastně ani nepřekvapují.

Čekala jsem, kdy to přijde. Takže 3... 2... 1... je to tu:

„Ano, jste přecitlivělá matka..Každý máme něco 😁“

Co takový komentář může vypovídat?

Je to hlavně pohodlný způsob, jak smést ze stolu cokoliv složitého.

Když někoho hned označíme za „přecitlivělou matku“, nemusíme už vůbec přemýšlet nad tím, jestli na tom, co říká, není náhodou kus pravdy.

Nemusíme zkoumat kvalitu prostředí, hygienu nebo respekt k dětem.

Taková nálepka nám totiž dovolí necítit empatii a zůstat ve své bezpečné bublině, kde jsou věci krásně černobílé.

Ale víte co?

Svět dnes zoufale potřebuje citlivé lidi. Nejen ty, kteří si buď hrají na to, že se jich vůbec nic nedotkne (ehm, těch je dnes hodně), nebo jsou tak od podstaty.

A ta přecitlivělost... říká se tomu vysoká citlivost – to vy tady na mém profilu už dávno víte a je to naprosto super 😍🙏🏻❤️.

A není to žádná hanba.

Není to nic, za co by se měl člověk stydět, i když jsem takové nálepky a reakce slýchala v životě docela často.

A v kontextu celého toho tématu – postavit se za sebe a za své blízké jako vysoce citlivá máma – chci říct jediné: Je to sakra náročné.

A ano, komentář má vlastně pravdu v tom, že každý máme něco.

Každý žijeme své vlastní, speciální a odlišné každodenní výzvy, které nám řeka života přináší.

Přeju si, ať jsme si v tom spíš oporou, než si navzájem lepit nálepky. 🤍

27/08/2026

Tak tohle je přesně to, o čem jsem psala a proč je pro nás někdy tak těžké otevírat věci na plnou hubu.

V minulém příspěvku o tom, že jsem musela říct STOP chování a disrespektu na táboře, se strhla vlna komentářů, některé byly náročnější.

Objevily se tam věci jako:

„Všichni něco řešíte. Jen někdo to musí neustále sdílet na sockách, stále řešit, hrabat se dokola v blbinách.“

„Odvezete-li brečící dítě z tábora, oddechnou si všichni 😉“

„To jsem dělal když bylo dítě ve školce. Je vidět kam ta vaše respektující výchova spěje.“

„A já jsem zažila i dost táborů, kde děti první den brečely, že chtějí domů. A po 14 dnech brečely že už to končí a že domů ještě vůbec nechtějí...“

A osobně jsem dokonce slyšela i to, že:

„Musela jsi ho nechat projít celým procesem.“

Ale naše zkušenost mluví za vše.

A já chápu a pevně doufám, že spousta z těch komentářů mluví ze zkušenosti, že jejich tábory proběhly opravdu v naprostém pořádku a skvěle.

Rozhodně nechci říct, že každý tábor teď potřebujeme prověřit v trestním rejstříku nebo že všichni lidé jsou špatní. To v žádném případě.

Ale to nejdůležitější, co jsem tím vším chtěla říct, je tohle:

Když bych já přijela na dovolenou a v ubytování (jezdíme nejčastěji přes Airbnb) by na nás v pokoji čekala plechovka od piva, kus cigarety a zbytky jídla, a majitel by mi na mé upozornění řekl: „Tak si to ukliďte.“

Když by po třetím upozornění přišel s otráveným obličejem, část by uklidil, ale u tvrdého rohlíku na zemi by mávl rukou se slovy: „To vám nic neudělá, to si tu klidně nechte.“

A na mé sdílení, že je mi špatně z toho prostředí i z jídla, které tam bylo, by mi odseknul, že „je to jen psychika ze změny, vyspíš se a zítra bude líp. Bylo by ti líto, kdybys to tam celé nezažila.“...

Já osobně bych se zvedla, stornovala ubytování a odjela.

Nechápu, proč bych měla po dětech chtít, ať takové věci tolerují a nechají si je líbit.

A tady se dostáváme k další, možná nejdůležitější části celého tématu.

Provozní tábora totiž upřímně doufala, že – asi jako jiní rodiče – budu věřit raději její verzi příběhu, že to tak přece vůbec není, než vlastnímu dítěti.

A to je přesně ta oblast, která mě na tom všem dráždí a bolí úplně nejvíc.

Že mají děti leckdy úplně jiná práva. A když to komentují, tak to my dospělí hned smeteme ze stolu, zlehčujeme, zesměšňujeme nebo se dětem rovnou nevěří.

Je obrovská odvaha se za sebe – ať už jako dospělý, o to víc jako dítě – opravdu pevně postavit. 🤍

Foto: ilustrační

26/08/2026

Mnozí z nás si ještě živě pamatují odpoledne bez digitálního šumu, tábory, z nichž se psaly papírové dopisy, a čas, který plynul tak nějak pomaleji.

Je neuvěřitelně snadné podlehnout nostalgii a říkat si, jak byla ta doba skvělá a jednoduchá.

Jenže jak ukazuje třeba film V hlavě, naše mysl je fikaná. Časový odstup vyhladí hrany, smaže tehdejší těžkosti či nudné momenty a zanechá jen zářivou vzpomínku.

Tehdejší život byl v něčem jednodušší, v jiném zase složitější.

Z pohledu všímavosti nemá smysl stavět minulost na pedestal a bojovat s dnešní realitou.

Představa, že děti dneška zcela odpojíme a vytvoříme pro ně izolovaný svět bez obrazovek, může působit jako nedosažitelná chiméra.

To ale neznamená, že bychom se měli vzdát toho, co nám dává hluboký smysl.

Učit děti vnímat přírodu, tvořit rukama nebo zažívat obyčejnou nudu bez obrazovky má obrovskou hodnotu – ne jako rigidní zákaz, ale jako živá nabídka jiného rozměru bytí.

Když se na celé téma podíváme z bodu přítomnosti, mizí potřeba kritiky, odsuzování či pocitů viny.

Místo boje s technologiemi můžeme hledat laskavou rovnováhu – jak vůči dětem, tak vůči sobě samotným, protože i my sami v tom často plaveme.

Jak tohle téma rezonuje s vámi a kde ve svém každodenním životě nacházíte hranici mezi přijetím dnešního digitálního světa a vytvářením prostoru pro čistou, analogovou přítomnost?

Obrázek vytvořen pomocí AI 🥰

25/08/2026

Už půl roku procházím velkou vnitřní výzvou:
učím se postavit se za sebe i za svou rodinu a říct jasné STOP ve chvílích, kdy se děje něco na náš úkor.

Pro nás, vysoce citlivé ženy a naučené „hodné holky“, to není vůbec automatické.

Stojí to obrovskou dávku vnitřní práce, překonávání starých vzorců a strachu z toho, že budeme pro okolí za ty „nepříjemné“. Nebo přecitlivělé.

A v uplynulých dnech se mi tahle nově nabitá síla neskutečně hodila.

Jedno z našich dětí odjelo na tábor. A hned po pár hodinách mi volalo, že chce domů.

Sedla jsem do auta a jela pro něj.

A co mě na tom všem dráždí úplně nejvíc?

Pro mě je naprosto v pořádku, když dítě na táboře zažívá určitou míru diskomfortu. Že spí pod stanem, že prší, ŽE SE MU (přiměřeně) STÝSKÁ nebo že musí řešit běžné provozní překážky — to všechno k dětství, růstu i táborům patří.

Ale disrespekt? Ten je pro mě fakt NO GO!

Je pro mě nesmírně náročné vědět, že existují tábory, kde se k dětem nechovají s respektem. Kde děti nemají podporu, jedná se s nimi nepříjemně a bez aspoň základního pochopení dětské psychiky a nervového systému.

Když jsou navíc malé, nemůžou zavolat svým rodičům, nebo — a to mě bolí snad ještě víc — jim vlastní rodiče nevěří a jejich pocity zlehčují.

Pod tím slovem si totiž nepředstavuju jen nějaké obecné nepohodlí.

Konkrétně to pro mě znamená třeba to, když přijdou děti na pokoj a najdou tam zbytky po předešlém pobytu — plechovku od piva, kus cigarety, staré zbytky jídla. A když opakovaně hlásí, že to tam je, je jim dospělými řečeno, ať to uklidí.

A když je dítěti z tohoto špinavého prostředí a jídla fyzicky zle, odpovědí vedení je, že „je to jen psychické, ať se z toho vyspí a bude dobře“.
Takže to jen kdyby někdo chtěl dál do komentářů psát, že je ok, když děti pár dní na táboře pláčou a na nás je je tím nechat projít, protože to je ok.

Dřív bych tímhle vším nedokázala takhle pevně projít. A i teď o sobě občas pochybuju, mám stažený žaludek a napadne mě, jestli nejsem „moc přecitlivělá matka“.

Ale naplnila jsem svůj záměr. Stojím na straně dítěte a na straně našich rodinných hodnot.

Sdílím to tu s vámi, protože věřím, že tohle je toolkit každého rodiče. Je v pořádku říct stop. Je v pořádku nedovolit disrespekt.

16/08/2026

Užijte si letní restart: V srpnu proběhne v Resortu Pospolu jediný termín zvukových lázní! 🌿✨

Taky máte pocit, že se prázdniny frčí pekelně rychle? Zastavte se na chvíli a dopřejte svému tělu i hlavě hluboký odpočinek.

V úterý 18. 8. 2026 od 17:00 vás srdečně zvu do Resortu Pospolu v Mokrovratech na zvukové lázně. Nechte tóny tibetských mís, dešťových holí, zvonkoher a dalších nástrojů, ať udělají práci za vás. Nemusíte vůbec nic – jen ležet, vnímat vibrace a nechat věci plynout.

Co na to říkají ti, kteří už u mě byli?

✨ „Nejdříve mi nešlo vypnout hlavu, ale pak jsem najednou z ničeho nic zrelaxovala a neskutečně si odpočinula. A vyzkoušet si ty nástroje byl pro mě obrovský zážitek.“ ✨ „Byla to oáza na duši.“ ✨ „Bylo to skvělé, uvolňující.“ ✨ „Moc děkujeme, byl to nádherný zážitek.“

📅 Kdy: Úterý 18. 8. 2026 od 17:00 (jediný srpnový termín!)
📍 Kde: Resort Pospolu, Mokrovraty

Všechno vybavení (podložky a deky) pro vás máme připravené.

Své místo si prosím rezervujte předem - na webu resortu Pospolu.

Těším se na vás🪷

16/08/2026

Tohle je přesně on.

Magic moment.

Situace, kdy vyrazíme s dětmi do přírody, touláme se a hledáme kešky.

Objevujeme krásná místa a já se v té chvíli blahem rozplývám.

A když je u toho spokojený i pes? Tak to se tetelím blahem úplně maximálně.

Vím moc dobře, že takových momentů už v životě není mnoho.

Děti mají víc a víc svůj vlastní svět. O to víc si toho vážím. Když se to stane, cítím se blaženě.

Zachytávání magických chvil v Deníku Dovol si zářit totiž vůbec není o tom, že budeme ignorovat to těžké, co život přináší. O tom to vůbec není.

Je to o tom všímat si u čeho se cítíme krásně, co nám dělá dobře, co nás těší — a žít to víc a častěji.

S vědomým prožitkem si to celé vychutnat.

A častěji zaměřovat pozornost na to obyčejné a nádherné, co nás obklopuje.

Moc, moc vám děkuji, že si Deník Dovol si zářit objednáváte. A děkuji i za to, že si ho pořizujete poněkolikáté. Jsme v tom spolu.

Je to prostě magic. ✨🤍

11/08/2026

Měla jsem za sebou neuvěřitelné dny.

Nejdřív velmi hluboká a krásná akce pro onkologické pacienty v Pospolu, následovaná několika dny na Healing festivalu.

Bylo to období plné krásných zážitků, lidské blízkosti, nových informací a sdílení, které mě nabilo i dojalo zároveň. ✨

A pak?

Pak už to dobře znám.

Přišel ten známý „střih“.

Únava. Vyčerpání. Přehlcení. Smutek, který se občas připlíží po velkém výdeji energie. A někdy i taková zvláštní prázdnota.

TOHLE NENÍ SELHÁNÍ.

Je to jen reakce nervové soustavy, která po takovém náporu vjemů potřebuje čas. Čas na integraci.

Pro nás HSP ženy je návrat z velkých akcí do běžné reality jako pád z horské dráhy do ledové vody.

Mozek jede na plné obrátky, ale tělo už prostě nemůže.

A v tu chvíli není cesta ven v tom, že budeme dál tlačit na pilu, abychom „stíhaly“.

Cesta je v laskavém zastavení.

Co mi v takových chvílích pomáhá nejvíc?

Přestat od sebe chtít stoprocentní výkon.
Dopřát si ticho.

A když hlava stále nechce vypnout, podpořit ji laskavým zvukem nebo ztišením.

Pokud to máš podobně a cítíš po posledních dnech (nebo po návratu z dovolené) podobný „náraz“, posílám dvě jemná pozvání, jak se zase ukotvit:

🎧 Poslech zvukové lázně (11 minut čistého zklidnění):
https://open.spotify.com/episode/35cDkiSY7uAPo4mksSNned?si=HtmfCYTxS42Q6MME1wBl4A&utm_source=copy-link

🌿 Mindfulness praxe „Stačí, že jsi“ (z mých Všímavých příběhů):
https://open.spotify.com/episode/1CPbX3cfDuYxFf91XIj0Fq?si=x74rNdXDSRCnYLIIR7iY2g&utm_source=copy-link

Dovol si zastavit.

Nemusíš hned zase fungovat na maximum.

I malý moment ticha pro sebe dělá divy. 🤍

20/07/2026

Často od vás po zvukových lázních slyším věty jako: „Tyjo, to jsem si odpočinula. Nic se po mně nechtělo. Jako bych celou noc spala.“

A přesně o tom to je. V resortu Pospolu se můžete prostě jen tak natáhnout, zavřít oči a nechat zvuky mís a dalších nástrojů, ať udělají všechnu práci za vás.

Žádný stres, žádné úkoly, žádný výkon.

Jen 90 minut, které jsou tady čistě pro vás a vaši regeneraci.

Pokud si chcete dopřát tenhle pocit „jako po celonočním spánku“, ráda vás uvidím v červenci:

📅 Kdy: 21. 7. 2026
⏰ Čas: vždy od 17:00
📍 Kde: Resort Pospolu

Máme pro vás všechno připravené, stačí přijít v něčem pohodlném. Místo si prosím rezervujte předem na recepci, ať s vámi můžeme počítat.

Těším se na naše společné zastavení. 🌿

Adresa

Praha 4
14700

Telefon

+420606292464

Internetová stránka

https://martinachomatova.cz/

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Martina Chomátová zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.