Umělecké sdružení ARTES, Prague (2026)

24/08/2026

60 let Mariánskolázeňského filmového festivalu.

Před nedávnem skončil kulatý šedesátý KVIFF v Karlových Varech. Organizátorům je ke cti, že nezapomněli na takovou maličkost, na kterou si léta nikdo ani nevzpomněl, že kořeny byly v Mariánských Lázních. Těsně po válce totiž měly Mariánské Lázně ve světě daleko lepší zvuk než Karlovy Vary. Třeba v prospektu American Airlines byly právě po válce uváděny jako nejslavnější České lázně.
Takže není divu, že sekční šéf ministerstva informací a kultury, známý básník Vítězslav Nezval spolu s tehdejším redaktorem Zemědělských novin Antonínem Martinem Brousilem a dalším novinářem Lubomírem Linhartem zvolili pro prezentaci české kultury Mariánské Lázně. A zvolili film, který byl tehdy nejpopulárnější.
Jen krátká odbočka k připomenutí:
Vítězslav Nezval (1900-1958) – básník, avantgardista, člen Devětsilu, zakladatel tzv. poetismu u nás, člen KSČ od roku 1924, napsal mj. Manon Lescaut, po roce 1945 sekční šéf na ministerstvu informací, národní umělec.
A. M. Brousil (1907-1986) – historik, filmový kritik, zakladatel AMU 1945, od roku 1949 do roku 1970 rektor a profesor FAMU, předseda Mezinárodní organizace filmových a televizních škol CILECT. Příslovečný svojí šálou před chladem i v létě. Naposledy jsem měl potěšení ho přivítat na Mezinárodním filmovém festivalu právě studentů filmových a televizních škol v Mariánských Lázních na jaře v roce 1968 na Bellevue a v kině Kolonáda (to už není).
Lubomír Linhart (1906-1980) – publicista, od roku 1948 ředitel Čs. Státního filmu.
Takže od 1. do 11. srpna 1946 byl ve společenském domě Casino proti kolonádě první Mezínárodní filmový festival v Mariánských Lázních. A vždy druhý den nato se promítaly festivalové filmy v letním kině v Karlových Varech. Festivaly v Mariánkách byly ještě tři a od roku 1949 pak byly definitivně přesunuty do Karlových Varů.
Na tom prvním byly především filmy inspirované II. světovou válkou, nejznámější byl americký „Pět Sulivanů“ (pět bratrů zahynulo v bojích na křižníku v Tichomoří) a dodnes slavná česká komedie „Nezbedný bakalář“. Hvězdou, a tenkrát nebyly žádné červené koberce, byla slavná Rita Hayworth. Byl tam ale také ministr zahraničí Jan Masaryk, který zavzpomínal, jak doprovázel svého otce T. G. Masaryka při nějaké návštěvě v minulosti.
Měl jsem štěstí, že jsem jako kluk mohl být na třetím festivalu. Myslím, že jsem tam viděl asi Pád Berlína, určitě to bylo něco válečného. Ale Sulivany i Bakaláře Zdeňka Štěpánka jsem později viděl mockrát. Do Casina jsem pak léta chodil na koncerty a především do tanečních jako student hotelovky.
Kdykoliv každoročně chodím kolem (třeba v koridoru, který nikdy nesmím vynechat) tak nostalgicky zavzpomínám, stejně tak se vždy projdu kolem Bellevue, kde jsme jako mladíci uvítali na jaře 1968 studenty filmových škol ze sedmnácti zemí nejen tzv. socialistických, ale i z Japonska, Francie a USA. A představitele UNESCA, zahraniční novináře i patrona A. M. Brousila.
Je to historie, ani se o ní moc neví, ale bylo, nebylo…
Václav Soldát

17/08/2026

Potká Kohn Roubíčka!

Roubíček: jste šťastný člověk?
Jak kdy. Když se podívám na sebe, jsem šťastný. Když se podívám na sousedy, jsem ještě šťastnější.
Už je jasné, že tentokrát se budu věnovat židovským anekdotám a jejich humoru.
Židovské anekdoty jsou poměrně ojedinělý fenomén. Projevuje se v nich schopnost smát se sami sobě, zlehčovat i nepříjemnou vlastní situaci. Možná je to dáno složitými a často tragickými dějinami židů i v nedávné historii.
Schopnost ironie a úsměvného pohledu sami na sebe, jistého zlehčování svých úspěchů a pozitivní pohled do budoucnosti není ve světovém humoru zcela běžný. Nejvíce je příslovečný pro tak zvaný anglický suchý humor, a myslím, že i my se tomu občas blížíme (i když v současnosti si tím už nejsem tak jistý podle situace na sociálních sítích i v politických kruzích). Některé zejména velké národy tuto schopnost moc nemají, třeba Čína, Rusko, ale i USA. Tam se nějaká karikující a satirická sebereflekce moc neuplatní, někdy ani není chápána. Poznal jsem to i v minulém režimu, když jsem se mladému ruskému básníkovi v Arménii snažil vyprávět vtipy tehdy populární série českého humoru „Rádio Jerevan odpovídá na dotazy posluchačů“. Možná jsem to svojí ruštinou moc neuměl, ale podle reakce jsem viděl, že nechápe, o co jde. Pozval mě na návštěvu radia v Jerevanu.
Ale zpět k židovským anekdotám.
Odkrývají schopnost žít s osobní i společenskou nejistotou, jsou obranou proti přemíře katastrofických zpráv. Také varují před lidmi, kteří mají kdykoliv jednoduchou odpověď na vše, kteří jednoznačně přijímají všeobecně hlásané „pravdy“. Rozhodují se podle momentálního společenského tlaku, pocitových sympatií či antipatií na základě známého přístupu „jedna paní povídala“, či „vždyť to psali v novinách a bylo to tak v televizi“. Takže v jejich anekdotách je nejméně důvěryhodný zejména ten člověk, který všechno ví a zná naprosto jistě.
„Kohn čte noviny a povzdechne si:
Samé katastrofy. Co budeme dělat?
Roubíček odpoví: počkáme.
A když se to zlepší?
Tak jsme si ušetřili starosti.
A když se to zhorší?
Tak jsme si alespoň nekazili dnešek předčasně“.

A v současnu, době AI:
„Rabíne, myslíte, že stroje jednou budou myslet jako lidé?
Toho se nebojím.
A čeho se bojíte?
Že lidé začnou myslet jako stroje“!
Židovské anekdoty jsou nesmírně populární pořád. Miloval je Jan Werich, který je dokázal kouzelně interpretovat. Často totiž vedou k zamyšlení nad svým jednáním a snad i myšlením. Připomínají, že člověk nemusí vědět všechno, nemusí být vždy „mistr světa“, ale může jít dál a může se pousmát i vysmát momentálním situacím kolem sebe.
Připomeňme si některé klasické:
„Kohn jde po ulici a vidí ve výloze obrovský budík.
Vejde dovnitř a ptá se:
„Promiňte, vy jste hodinář?“
„Ne.“
„Tak snad zlatník?“
„Také ne.“
„A co tedy vlastně děláte?“
„Já jsem mohel, provádím obřízky.“
Kohn se zarazí:
„A proč máte ve výloze budík?“
Mohel rozhodí rukama:
„A co byste tam dal vy?“

„Kohn píše závěť:
„Odkazuji synovi sto tisíc korun pod podmínkou, že se ožení.“
Notář se diví:
„A když se neožení?“
„Tak dostane dvě stě tisíc jako odškodné.“

„Kohn, prodám ženu. Co daj?
Nic.
Platí.“

„Kohn přijde domů a oznámí:
Sáro, rozvádíme se od stolu i od lože!
Proboha, Kohn, tak vy už ani jíst nemůžete?

„Přijde Khon za Roubíčkem a ptá se:
„Roubíčku, půjčil bys mi tisíc korun?‘ Roubíček se zamyslí: ,Kohne, já ti je půjčit můžu, ale udělám si tím nepřítele. Půjčím ti je, budu chtít peníze zpátky, ty mi je nevrátíš a budeme rozhádaní. Raději ti je nepůjčím a budeme dál přátelé.‘“

V jejich stylu se tvoří další do dnešní doby. Kohn říká Roubíčkovi:

„Ptal jsem se umělé inteligence, jak zbohatnout.“
„A co poradila?“
„Abych přestal platit předplatné internetu.“

„Kohne, proč nevěříš všemu, co čteš na internetu?“
„Protože jsem dost starý na to, abych si pamatoval dobu, kdy se nesmysly šířily jen ústně.“

A na závěr dnešního povídání jedna asi věčná:
„Kohne, jste optimista, nebo pesimista?“
„Optimista.“
„Jak to poznáte?“
„Pesimista říká, že už nemůže být hůř. Optimista říká, že může.“

Srpen je měsícem dovolených a odpočinku. Tak i zde budeme dávat přednost více odpočinkovým tématům.
Užívejte si léta!

Václav Soldát

29/07/2026

Extra drink Saskia
Kdysi na jednom hudebním festivalu mě kamarád Eduard Hrubeš seznámil s mladou usměvavou dívkou, se kterou uváděl program. Byla to jeho partnerka z Armádní televize, kde spolu uváděli oblíbený pořad Poštovní schránka o životě vojáků. Já tam byl jako záskok z Mikrofóra. Jmenovala se Saskia, ještě za svobodna Burešová, později po manželovi režisérovi Obdržálková.
Po představení jsme usedli u baru a tam Eda začal instruovat barmana co by měl pro nás namíchat za koktejl jako tečku po úspěšném představení. Ani nevím, co tam všechno bylo, ale byly toho tři vysoké sklenice, krásně barevné pití, silné a bylo to lahodné. Byl to skutečně extra drink a hlavně, druhý den z toho nebolela hlava. Ani Eda ovšem druhý den nevěděl, co tam vlastně naporučoval.
Když se Saskia provdala za režiséra Obdržálka, pak musela změnit redakci, a tak byla přesunuta mezi hlasatelky, a to byla třída, jak se tehdy říkalo konferenciérek. A to už jsme se často potkávali. Spolu s Martou Skarlandtovou, Marií Retkovou, později Maruškou Tomsovou, Milošem Frýbou a dalšími byla vždy konferenciérkou na největších republikových plesech v Obecním domě a Parku kultury a oddechu: Květů, Zahradníků a jiných.
Vždy dokonale připravená, vydržela celou dlouhou také „šichtu“ od nástupu v sedm večer do čtyřech ráno, navíc stále příjemná, upravená a trvale hezká.
Ještě než skončila éra hlasatelek v televizi, tak se uplatnila i jinde. Už v roce 1993 přišel její manžel režisér Petr s nápadem vzpomínat na významné a občas zapomenuté osobnosti v novém pořadu. A vzniklo Kalendárium, dodnes jich bylo odvysíláno téměř 1700!!! Už třicet tři let zde Saskia oslovuje diváky svým příjemným medovým hlasem a svojí elegancí. Není divu, vždyť hned po roce devadesát byla na školení kosmetiček v Paříži a nějaký čas provozovala i vlastní kosmetický salón. Žel neměla štěstí na partnerku ani ostré lokty v divokých devadesátkách.
Před deseti lety jsem se jí ptal, jak to dělá, že tak dobře vypadá. Řekla mi: Pro krásu nedělám nic. Nechodím ani na kosmetiku, jen denně cvičím. Ani ne tak kvůli figuře, ale protože jsem měla nějaké problémy s páteří a nechci trpět. Snažím se žít pozitivně, a to je všechno. Když jsem v civilu, tak se nelíčím, aby si pleť odpočinula, případně si vezmu velký klobouk, aby si odpočinuly i vlasy. Nejlepší je to na chalupě. Vysadit nejen líčení, ale hlavně stresy, myšlení, trému. Když je zdravý duch, bývá zdravé obvykle i tělo. Občas něco zabolí, ale vím, že žiju.
Nesluší se u žen mluvit o věku. Ale kdysi říkala Ljuba Hermanová, že žena ještě tak přizná, že je jí 35 let, pak dlouho nic, až jí je osmdesát a tím se může chlubit. A řekněte, vypadá Saskia na to?!
Hodně zdraví a stále dobrou náladu
Václav Soldát

17/07/2026

Chtěl bych jen připomenout, že pořád funguje www.zabava-artes.cz
23. 7. se můžete podívat na mapu Austrálie a 28. si vzpomenout na Vladimíra Lerause, který nebyl jen slovním cvičením.
Srpen otevíráme židovskými anekdotami, pak pohlédneme na Can can v Moulin Rouge bude i medailonek Jindřicha Plachty a další zajímavosti.
A právě tu vyšlo i zamyšlení nad zvoláním prince Hamleta v našich poměrech: Slova, slova, slova.
Takže si dovolím malou ukázku:

Slova, slova, slova,
řekl Shakespearův princ Hamlet. Tato tři vlastně banální slova patří k nejznámějším ve světové literatuře. Ale často jsou využívána i u nás, jako výraz skepse vůči bezobsažným řečem. V širším smyslu je to i komentář k tomu, že kolem něj všichni mnoho mluví, intrikují a zastírají pravdu. „Slova“ sama o sobě nic nezaručují – důležité jsou činy. U nás se říkalo, že "mlátí prázdnou slámu".
Nicméně mě hned napadají naše tradiční české „hlášky“ či úsloví. Třeba, že někdo „lže, jako když tiskne“. Jednoduchá reakce na nejrůznější vyjádření nejen v tisku i jinde, ale v poslední době i při debatách na sociálních sítích. V učebnicích etikety se uvádí příklad, že když politik lže, tak diplomat praví „o původu vašich informací by se dalo důvodně pochybovat“, ale dneska už se to moc nenosí.
Různé katastrofické scénáře čteme dnes a denně, někdy „vycucané z prstu“. Nedá se nic dělat, lidi tradičně zajímají spíše negativa a katastrofy než pozitivní informace. Už dávno se potvrdilo, že nikoho nezajímá informace, že „pes pokousal člověka“, ale lepší pro bulvár je, že „člověk pokousal psa!“ (Mimochodem i to se už někde prý stalo). Hloupé je, že se bulvárem občas stává i tzv. seriózní tisk. Ale to už si určitě přeberete sami.
Leckdy se ukáže, že někdo má „máslo na hlavě“. Nic nového. V 15. století se ve Francii stává zvykem, že trhovkyně, které na městských tržištích šidí máslo, jsou postaveny na pranýř a musí tam stát s hroudou svého másla na hlavě, dokud se na slunci nerozpustí. Takže je to člověk, který má špatné svědomí a hrozí mu ostuda. Zdá se mi, že pro politickou sféru by se spotřebovalo asi hodně másla.
Můžete samozřejmě kohokoliv „poslat do háje.“
Nevinně znějící reakce, která nikoho nepobouří a neurazí. Dříve ale slovo háj znamenalo hřbitov, tudíž pokud jste někoho poslali do háje, naznačovali jste mu tím, že by měl zemřít. To už tak mile nezní. Stejně více používáme jednodušší poslání někam.
A když už nevíte, jak reagovat, tak si můžete ulevit „je to na draka!“. Německý výraz „dreck“ ale znamená bláto, smetí, výkal. Takže pozor, u nás je to „na…“

Zkuste si sami po vzoru Saturnina ověřit platnost, užitečnost a dnešní použitelnost některých z mnoha známých přísloví a mouder našich předků:
1. Dvakrát měř, jednou řež.
2. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
3. Šaty dělaj´ člověka.
4. Zlaté slovo, které zůstane v ústech.
5. Co je v domě, není pro mě.
6. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
7. Co tě nezabije, to tě posílí.
8. Mezi slepými jednooký králem.
9. Na každou svini se někde vaří voda.
10. Odvážnému štěstí přeje.

Prostě „život není peříčko“ a nedá se nic dělat, nezbývá než si ho celý prožít.

Tak ať se Vám daří a hezké léto.

Václav Soldát

18/06/2026

Zítra a pozítří zveřejníme na www.zabava-artes medailonky dvou hvězd: Jiřího Voskovce a Josefa Kemra. Je to výročí jejich narozenin. A je to i proto, že budou oba medailonky součástí připravované encyklopedie 1000 osobností Středočeského kraje. Těšíme se na Vás.

05/06/2026

NADACE ŽIVOT UMĚLCE vyhlásila nové granty!!!

Je tu nová šance získat grant pro umělecké projekty. Startuje druhá výzva Nadace Život umělce pro grantové řízení. Žádosti můžete podávat do pondělí 31. srpna, kdy se okno příležitostí o půlnoci opět uzavře. Na žádosti podané před tímto termínem nebo po něm nebude brán zřetel.

Posílejte projekty, které se budou realizovat pouze v roce 2026. Akce, které mezitím proběhnou, lze podpořit i zpětně. Vyhodnocení projektů bude během září 2026.

Doporučujeme všem číst instrukce k úspěšnému vyřízení žádosti na našich webových stránkách.

17/05/2026

Iva Janžurová má 19. května neskutečných 85 let!!! Pořád "řádí" v Národním divadle, možná ještě bude i ve filmu, ale je pořád mladá. Je to prostě v nátuře.
Dostala už snad všechna vyznamenání, a prosím zaslouženě, protože je miláčkem publika všeho věku. Nejen pro své komediální role, ale i proto, že září i v dramatech. Neskutečná byla i v roli královny Alžběty v Národním.
Jen připomínáme, že byla zvolena svými kolegy i k ocenění "Mistr", tedy spíše mistrová zábavního umění už v roce 2019.

Za všechny obdivovatele a přátele z Uměleckého sdružení ARTES Ti přeji samozřejmě zdraví, to všichni potřebujeme, ale hlavně dobrou mysl a stále dobrou náladu do života.

Tomáš Magnusek
Předseda ARTESu

15/05/2026

Za kulisami politiky a zábavy

Na knižním veletrhu Svět knihy Praha 2026 byla právě uvedena na veřejnost moje vzpomínková knížka. Nesu zde „kůži na trh“ vzpomínáním na téměř 60 let působení v zábavě a desítky let jako sociolog v různých institucích. Připravilo jí nové nakladatelství Olympos s šéfredaktorem a přítelem Tomášem Hejnou.

Dovoluji si Vám předložit ukázku z úvodní kapituly:

Téměř normální den počátkem sedmdesátých let, je mi něco přes třicet.

Od deseti dopoledne jsem absolvoval povinný „náslech“ jednání vlády České republiky k jednomu bodu programu v oblasti kultury, který předkládal ministr kultury Milan Klusák v gesci místopředsedy vlády Ladislava Adamce. Připravoval jsem k tomu stanovisko z pohledu Sekce pro národní výbory a národnosti Úřadu vlády, kde jsem fungoval jako referent – vládní poradce. To jsem seděl v místnosti v zákulisí jednání vlády, kam byl přenášen jen zvuk diskuse ministrů. Všechno dobře dopadlo, mé připomínky byly uplatněny, nebyl jsem za blbce. Oddechl jsem si.

Po nějaké době, už v kanceláři, zvoní telefon z vrátnice. Poněkud usměvavý hlas služby mi hlásí návštěvu na vládě a že bude asi lepší, když osobně sejdu do haly. Běžím a v hale Úřadu vlády České republiky (!!) stojí František Ringo Čech v bílých kamaších, módních kožených holínkách, třásňovém koženém kabátku ala Old Shatterhand, a vše dovršeno černou buřinkou, jak jsem se později dozvěděl, typickou pro anglikánské faráře. Přišel se domlouvat o nějakých podrobnostech Televizního klubu mladých, který spolu připravujeme.

Chvíli zůstávám (jak říkal pan Horníček „styfe“), služba ve vrátnici se chechtá, a tak s ním rychle pryč.

Co kdyby ho viděl nějaký ministr, nejlépe kultury. No, možná by konečně uviděl nějakého jiného umělce, než z Národního divadla či Filharmonie.

Jdeme do vinárničky naproti Úřadu vlády a asi hodinu se domlouváme o písničkách jeho populární skupiny Shut Up (ve zjednodušeném překladu „Drž hubu“) a Viktora So**my. Ringo byl zrovna na vrcholu popularity, o tom ale později.

Hned jsem přeložil všechny umělecké návštěvy na svá „detašovaná pracoviště“. Stejně mě kolega upozornil, že na tuhle útulnou vinárničku je z oken vidět, a že bych si měl pro své schůzky najít něco jiného. Našel jsem. Nejlepší to bylo např. v Národním muzeu za vrátnicí v hale, kde byl malý bufet se stolečkem a pohodlnými křesly (výborné pro setkávání s redaktory rozhlasu). Ještě lepší byl tehdejší Dům sovětské vědy a kultury poblíž Tylova (nyní Stavovského) divadla. Byl otevřený celodenně, s příjemným posezením i levným gruzínským koňakem v kavárně. A když jsem napsal do „Knihy odchodů“ kam jdu, nikoho ani nenapadly žádné dotazy či připomínky.

Byla to poněkud schizofrenní léta, kdy jsem byl současně řádným státním úředníkem (to znělo velmi solidně), a současně jsem se vyžíval a léta působil jako (nevím, jak to správně nazvat), producent, organizátor, občas scénárista i režisér nejrůznějších uměleckých pořadů a velkých kulturních akcí. Postupně se to pokusím objasnit.

Brzy by měla být k mání v knihkupectví Luxor i u Dobrovského. Určitě ale na Olympos.cz.

Hezké počtení, možná jsem si vzpomněl i na akce, které jste zažili.

Václav Soldát

Umělecké sdružení ARTES

24/08/2026

17/08/2026

29/07/2026

17/07/2026

18/06/2026

05/06/2026

17/05/2026

15/05/2026

Adresa

Otevírací doba

Internetová stránka

Upozornění

Odkazy

Sdílet

Kategorie

Žádost o odstranění nabídky