10/06/2026
drápaly jsme se v tom vedru k veřovskému vysílači. po těch čtyřech letech, co jsme tam byly naposledy, jsme nějak zapomněly, jaká štreka to je.
když jsme konečně zahlédly vysílač, zaradovaly jsme se. ale správně tušíte, že ne nadlouho. pamatovaly jsme si úžasnou scenérii. impozantní výhled na malebný hřeben Beskyd. louky a lesy, Radegastova země zaslíbená. a prd.
neviděly jsme nic. před námi se tyčila vysoká louka a za ní vzrostlý listnatý lesní porost. žádný Radhošť.
zděšeně jsme tam stály a nevěřily vlastním očím. opravdu jsme tu tak dlouho nebyly? mohlo to ksakru takhle šíleně zarůst?
inu, mohlo, shodly jsme se. byly jsme tady na jaře, stromy asi nebyly tolik olistěné. tráva byla taky menší. a i ten les prostě za ty čtyři roky porostl do výšky.
“to je vlastně ale svým způsobem neuvěřitelné a krásné, že už nikdy nevyfotíme takovou fotku jako před čtyřmi lety,” pravila zamyšleně Barča a byla v tom všechna pokora a úžas z toho, co příroda dokáže vytvořit.
uznale jsme pokyvovaly hlavami, neboť tohle mělo hloubku. už nikdy více pohled na Beskydy z tohohle kouzelného místa. někdy holt člověk leze do kopce a zjistí tohle. život. zákon přírody.
pak nás napadlo, že zkusíme povylézt ještě o sto metrů výš. kdyby náhodou, ale bylo to samozřejmě předem vyloučeno.
když jsme se po pár minutách zastavily a otočily, nestačily jsme se divit tomu, jaké jsme pořád stejné krávy.
no co myslíte? BYL TAM! 😂🙈 celý ten hřeben tam celou dobu byl, aha!
musely jsme se smát tomu, jak jsme se vzájemně skálopevně utvrdily v naší geniální teorii o bleskově rostoucích stromech. a tak přátelé, po čtyřech letech tu fotku znovu máme. 😂❤️