09/05/2026
Srdečně zveme na výstavu Prostor času
v Galerii Velryba v podzemí Kavárny Velryba (Opatovická 24 Praha 1), která je prodloužena do 12. 6. 2026.
Otevírací doba je od pondělí do pátku (pracovní dny) od 11 do 23 hodin.
PROSTOR ČASU
,,Kristina Vašíčková (1980), absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér sochařství, prof. Jiří Beránek) a nedokončeného doktorského studia na FaVU Akademie umění v Banské Bystrici (školitel Boris Jirků), vnáší do sochařské práce napětí mezi procesem a definitivním tvarem. Obě výrazové polarity vnímá jako základní součást lidské přítomnosti v čase a prostoru, jako výraz pro sebe-uvědomění uprostřed nepřehledného a nepřeberného dění, jehož jsme součástí. Jako výraz pro zjemňování rozpornosti mezi fyzickou a psychickou přítomností v neznámém, abstraktním časoprostoru, který si obydlujeme a přivlastňujeme prostřednictvím sítě rozmanitých daností a vztahů (Sevření, 2020). Tato naše přítomnost, jejíž status si uvědomujeme v procesu životní praxe, vzbuzuje otázky. Autorka si je klade prostřednictvím své tvorby (Pohlcující, 2025). Jak vzniká a z čeho se bere linie, tvar, znak, symbol, představa božstva ad.? Proč člověk potřebuje tyto zobecňující znakové soustavy k orientaci ve své vlastní zkušenosti, která se zdá být ve statusu přítomnosti bezprostřední a chaotická? (Přesahy vnitřních dějů, 2023-25).
Cesta k pevnému tvaru vede v sochařství přes kresbu. Kresba u Kristiny Vašíčkové se však osamostatňuje ve svébytné dílo. Vykazuje střídání a prostupování intuitivního i systematického přístupu. Jde o proces zaplňování plochy, zhušťování sítě různoběžných, barevně proměnlivých linií, vytváření center a jejich spojnic. Linie tu jsou projekčně domyšleno předstupněm totální plochy, která však zůstává vědomě otevřena. Jsou výrazem pro otevřený horizont pohybu, který ve svém rozlivu i překrývání reprezentují (Prosakující, 2025). Připomínají vnitřní krajiny, mapy, mentální topografii, cestování po vytčené ploše papíru či plátna. Dokud je vnímáme v měřítku, představují model pohybu suplující pohyb reálný, který byl z objektivních příčin zastaven, nebo zpomalen. Měřítko však vůbec nemusí být závazné. Vzpomeňme si na jeden z klíčových konceptuálních obrazů slavného českého malíře Jana Kotíka Pravdivé vypsání cesty na Kythéru z roku 1965. Součástí tohoto díla je i autorská „textová interpretace“, v níž Kotík divákovi sděluje následující: „Mapa nemá měřítko, prostorová a tudíž i časová dimenze je vaše a nikoliv mapy.“ Z tohoto úhlu pohledu, za této „změny osvětlení“ lze v kresbách autorky rozpoznat jejich „hostící charakter“. Vybízejí k sebeprojekci, k prozkoumání a zabydlení zrakem. Připomínají úkryty, ptačí hnízda (ve smyslu útočiště), přičemž jejich prosíťování vykazuje hnohovýznamový, nejednoznačný – estetický i symbolický charakter. Sítě se vrstvením materializují, papír je protkán trasami a zabydlován kresbou.
Proces, v němž kresby vznikají, připomíná opakovanou činnost – rituál, kterým je běžný čas proměňován v dobrodružství tvorby. Zároveň tento způsob práce umožňuje dělení času, v němž se realizuje amalgám rodinné pospolitosti a prolínání časů věnovaných různým povinnostem a činnostem. Tvorba vzniká vedle dětí, jejichž přítomnost se obtiskuje, nikoliv fyzicky, nýbrž esenciálně v díle autorky jako hravé budování ostrova, skrýše či bunkru. Kresby odkazují na mnohoznačnou roli umělkyně-autorky-matky-ženy, na neklidný, těkající organismus času, na mnohozvíře vztahů, na mnohočas a mnohoprostor, za jejichž opětovným zcelováním stojí autorka. Dělení a skládání prostoru a času odpovídá analogickým výpravám do volné přírody, odkazuje na putování a poutnictví, které lze praktikovat v bytě, kde si hrají, spí nebo se učí děti.
Z druhé strany sochařského díla Kritiny Vašíčkové na nás pak shlíží tematizované lidské postavy a tváře, dospělé i dětské. Například Nevěsta (2018). Ideální představa „nevěsty“ tu před námi prostřednictvím lidské zkušenosti radikálně proměňuje význam. Výchozí označující pojem je modelován, přetvářen a modifikován zkušeností, tedy časem. Pojem se tu sochařsky tranformuje ve fenomén, v němž prostorová skladba vyrůstá z logiky odžitého času. A pak jsou to božstva s konkrétními lidskými tvářemi (Hlava mladého boha, 2015). Cizorodost abstraktního mnohoprostoru nám nastavuje srozumitenou tvář. Zrcadlí tu naši, lidskou. Božstvo s námi hovoří. Nejsme sami. "
Petr Vaňous, Praha – Košíře, březen-duben 2026
