22/04/2025
Zápisky z Airu (Lorebook - Kapitolka první)
Cesta stoupala vzhůru.
Po mírně se klikatící kamenité stezce.
Skřípot kol povozu se mísil s bzučícím cvrkotem letní horské louky. Ta se v popoledním čase koupala v žáru slunce. Zatáčka, která se objevila před povozem se mírně stáčela vpravo a zařezávala se do počínající terénní nerovnosti. Belcetius se potil ve svém obleku Pátrače Bratrstva Šarlatové Stezky. Po své levici louka stoupala prudce vzhůru do kopců a po nějakém čase přecházela ve vysokou skálu čnící na městem pár kilometrů níže. Cestu a louku předělovalo křoví tvořené planými růžemi a dřevitými pivoňkami obtěžkanými těžkými pupeny.
Belcetius se rozhlížel po všech těch lučních květinách. Po těch mateřídouškách, třezalkách, hvozdíkách, chrpách, jeteli, řebříčku, slézu a šalvěji a pozoroval také všechny ty hemžící se motýli, vážky a včely, jak se ve zdánlivě chaotické změti pohybů míhají nad všemi těmi barvami. Všechen ten pohyb byl neuspořádaný, ale jen na první pohled. Věděl, že když dokáže prohlédnout skrz celkový obraz k jednotlivcům, najde i vzorce. Viděl schémata a opakované rutiny. V tom byla Belcetiova síla. Krásu toho celku však prožívat neuměl. Ne, že by nechtěl. On to zkrátka z nějakého důvodu nedokázal. Když si uvědomil, že ho chvění louky odvedlo od myšlenek na svůj následující úkol, vrátil se k úvahám, kterým se věnoval až doposud. Nicméně ze své krátké myšlenkové odbočky si jednu informaci odnesl. Tu, že je příznačné, aby si alchymista svůj dům zřídil právě tady, blízko podobné přírodní zahradě.
Pak navázal tam, kde skončil. Oranovi se narodil před časem syn. Toho je potřeba podrobit Šarlatové zkoušce, tak jako každého novorozence. Takový byl Autarchův edikt a on, jako jeho královský Pátrač, byl vykonavatelem jeho vůle. Ostatně to byl smysl jeho cechu. Odhalovat a lovit Poznamenané. Jenže když se chtěl o Oranoví dozvědět více, zjistil jen velmi málo. Jen obecné řeči. Že žije v horách, že se zde objevil před zhruba deseti lety a že přišel odkudsi z východu. Usadil se v horách a živil se pastevectvím a postupně, velmi pomalu ho místní začali využívat jako mastičkáře. To by nebylo až tak divné. Problém ale mohl být v tom, že o tom, co dělal předtím nikdo nic neví a zdá se, že ani jeho poskoci nezjistili více. To mohlo být nebezpečné. Přeci jen, uvažoval dál. „Někde se tomu svému bylinkářství a ranhojičství musel naučit, ale kde?“
„Ne, je třeba být opatrný!“ promluvil Belcetius sám k sobě.
„Obzvlášť pokud se projeví nákaza a je třeba děcko odebrat.“
Nestávalo se to často, ale udály se případy, kdy rodiče zkoušeného děcka při pozitivním nálezu Purpuru své dítě bránili. Otevřenému násilí je však třeba předejít. Škodí to pověsti bratrstva. A stojí to peníze.
„Kdyby byl Oran ale opravdový alchymista, mohl by mít po ruce i třaskavější věci než tyhle… smradlavý kytky!“ I když, horko by z toho mohlo být větší, jak z celý tý posraný louky!“
„Mohl by být vysloužilec z války. Možná třeba..ne, to je nesmysl...“ mluvil dál sám k sobě. Hledání dezertérů z války nebylo v Belcetiově popisu práce. Nicméně sám pro sebe si s úsměvem dodal: “V malé snaze navíc se může skrývat veliké potěšení. Takže třeba se něco ukáže.“
Nejdříve pro komisaře Autarchovi gardy a pak pro mě.
Belcetius se otočil na jednoho z můžu svého doprovodu. „Hej, zabouchej na toho špíňáka ve Voliéře. Chci se ujistit, že nejedeme špatně. Muž se neznatelně přikývl a zastavil se. Jak se Belcetiův povoz valil dál, dojel ke gardistovi připojený vozík, který byl sbitý z pevných dřevěných hranolů, které dohromady tvořily klec.
Gardista na povoz zabouchal palcátem a na muže uvnitř posměšně zařval: „Hej, prase, tvůj chovatel Belcetius chce vědět, jestli jedeme dobře.“
Muž se ošil hrůzou a jak se zavrtěl rozvířil kolem sebe smrad z výkalů, zaschlé špíny a více, či méně špatně zhojených ran, mokvajících vředů, hnisu a nekrózy. Zvedl pahýl ruky, jako by chtěl někam ukázat neexistujícím prstem a z úst se mu vydralo jen neartikulované zaskřípání. Kombinace bolesti a strachu.
Belcetius naslouchal. Když mužovo sténání zaslechl, tak pokýval uznale hlavou.
„Hezky zpívá“ říkal si skoro něžně a přitom uznale kýval halvou.
Pak se zahleděl kamsi do dáli a zasněně si sám pro sebe brumlal: „Ptáčkové moji milovaní. Jak krásně jsem je naučil zpívat!“ Pak převalil myšlenku, jak je to s chovem někdy těžké. Že někteří se učí rychle a někdy dlouho zpívají falešně.
„Kdepak ale na mě! Když začnu učit, všichni najdou talent. Všichni se najednou tak rozvzpomenou!“ Zaradoval se. Pak ho přepadla lítost.
„Škoda, že moji ptáčkové vždycky tak brzy umřou.“ Ta lítost pramenila z pochopení, že je nedokáže učit déle. Ptáček zkrátka není člověk. Nežije tak dlouho.“ Pak sám sobě v duchu slíbil, že udělá všechno proto, aby zjistil, jak ptáčky učit déle. Aby mu zpívali, dokud můžou. Aby z nich dostal maximum.
Pak si uvědomil, že takhle uvažuje už nějakou dobu. Zpřítomnil se v myšlenkách a aby se prozatím rozloučil se svými niternými úvahami a sám sebe rozveselil pravil:“ Třeba již brzy najdu pořádného Slavíka! Kdo ví?“ a s tím zaostřil před sebe a uviděl, jak se pomalu blíží Oranův dům. Jeho žena právě džberem nabírala vodu z dešťového rezervoáru.
„Jejda hele!“ Rozzářil se. Holubička…
