Historie Krnova

29/11/2023

Krnov při rozsáhlých asanacích v poválečných letech přišel o značnou část historických, architektonicky hodnotných domů. Nejprve došlo po roce 1948 k asanaci bloku mezi tehdejším Masarykovým náměstím, nám. E. Beneše a Panskou ulicí. V 70. letech následovaly demolice celých bloků mezi radnicí, gymnáziem a kostelem sv. Martina. Došlo tak k nevratným urbanistickým, architektonickým a historickým škodám.

13/09/2022

Zmizelá Bauerova vila, která stála nedaleko Sokolovny...

13/09/2022

Před 150 lety, 1. září 1872 se v Krnově narodil věhlasný architekt Leopold Bauer.

Po stopách Leopolda Bauera se můžete vydat již v neděli 18. září 2022 od 15:00. Ve Flemmichově vile vás čeká přednáška docenta Pavla Šopáka, následovat bude komentovaná prohlídka Chlupaczkovy vily a procházka městem po Bauerových stavbách.

📯 18. 9. 2022 v 15:00 hod Vás srdečně zveme do Flemmichovy vily na přednášku
PO STOPÁCH LEOPOLDA BAUERA V KRNOVĚ

O životě a díle jednoho z nejznámějších rodáků města Krnova - architekta a designéra Leopolda Bauera přednáší doc. PhDr. Pavel Šopák, PhD. ze Slezské univerzity v Opavě.
Součástí je komentovaná prohlídka Chlupaczkovy vily a procházka Krnovem kolem dochovaných stavebních realizací Leopolda Bauera.

⭐️ Buďte u toho s námi ⭐️

27/05/2022

Z HISTORIE KRNOVSKÝCH BRAN A HRADEB III.
Přestože se opevnění Krnova po opravách a určitých úpravách v 17. století dostalo na určitější moderní úroveň, blížil se zároveň pozvolna jeho zánik. A v této podobě jej už daleko lépe známe z vyobrazení. Jejich důvěryhodnost a přesnost často závisela na tom, kdo je zhotovoval. Mezi ta nejpřesnější patří především perokresby Heinricha Kinzera podle starších předloh, a mapové plány města z konce 18. a počátku 19. století. Nejvíce se různí autoři zaměřovali na popis bran, coby nejvýraznější prvky městského opevnění a zároveň coby ty klíčové. Zde byl opět zásadní podíl Johana Spatziera, krnovského lékárníka a amatérského historika, který zanechal zevrubné popisy krnovských bran i hradeb. Měl oproti všem pozdějším autorům jednu nespornou výhodu – sám za svého života viděl celé, či aspoň většinu krnovské fortifikace na vlastní oči. Od něj pak čerpali Ernst Königer a Heinrich Kinzer. A jak tedy vypadaly krnovské brány ještě počátkem 19. století, přičemž aspoň částečně pocházely patrně z hlubokého 16. století, ve svých základech ještě z o několik století dřívější doby?
Horní brána, jíž se říkalo také „knížecí“, byla ve vlastnictví zeměpána. Navazovala na stavbu zámku a spojovala jej se zemským domem, kde až do roku 1742 zasedaly stavy krnovského knížectví, a dále se západním úsekem městských hradeb. Samotná brána (obr. 1,2) byla renesanční kamennou stavbou, jejíž průchod dle H. Kinzera a E. Königera zabíral šířku 11 stop (cca 3,476 m) a sahal do hloubky 10 stop (cca 3,16 m). Portál tvořil lomený oblouk s ostěním, tvořeným pískovcovými plochými kvádry. Uzavírán byl dvoukřídlými vraty z dubového dřeva, vstup byl navíc vybaven padací mříží uzamykatelnou údajně technicky pozoruhodným visacím zámkem. Za portálem směrem z města se prostor brány trychtýřovitě rozšiřoval. Odtud bylo možno projít do parkánu zámku půlobloukem zaklenutými dveřmi po levé straně, stejnými dveřmi po straně pravé se zas dalo projít do dvora knížecího zemského domu. V patře nad rozšířeným prostorem portálu se v poschodí táhla lodžiová chodba tvořená šesti pilíři a sedmi půlkruhově zaklenutými okny, jak ji známe z vyobrazení a fotografií. Krom původního, snad částečně vojenského účelu, plnila také funkci spojovací mezi zámkem a zemským domem. Brána byla završena osmibokou věžičkou ukončenou jehlancovou střechou s korouhví. Věž měla šest nevelkých půlkruhově zalomených oken v každé stěně vyjma nejnižších severní a jižní, na čelní západní straně bylo v nižší části ještě jedno rozšířené a zamřížované půlkruhově zaklenuté okno. Dvě renesanční okna v ose pod sebou se nacházela také v přízemí brány vpravo od východu směrem z města. Spodní zamřížované a vrchní v úrovni arkády. Z rozšíření portálu brány pokračoval průjezd, který se zužoval tak, že se zde nevešly dva vozy vedle sebe. V tomto průjezdu zaznamenali Heinrich Kinzer s Ernestem Königerem dřevěný domek, přistavěný ke zdi průjezdu po levé straně a sloužící v 18. století různým účelům. Byl – li původně staršího data, pak snad sloužil strážným. Odtud se pokračovalo na kamenný most. Zaklenutý na dvou pilířích překračoval prohloubeninu v městském příkopě, oddělující bastion Horní brány od valu hradeb, a spojoval vnitřní bránu s vnější bránou – barbakánem. Most byl opatřen kamennými zdmi, které prolamovalo po obou stranách 6 střílen. Barbakán, tvořící vnější bránu, měl podobu kulaté věže a zalamoval cestu na severozápad. K jeho jižní stěně přiléhala nejpozději od 18. století, možná že i dříve, stavba strážnice o dvou místnostech. V severní stěně barbakánu byl výstup na část šance, na níž barbakán spočíval. Na barbakán navazovala kratší chodba, sloužící jako prostor hlavní strážnice. Ta měla v pravé stěně místnůstku, po levé stěně vedlo kamenné schodiště k železným dvířkům, kterými mohli obránci vystoupit na čelo šance barbakánu. Na hlavní strážnici navazovala kratší zastřešená chodba obdélníkového půdorysu. Z vnitřní strany, blíže k městu, byla chodba uzavíratelná dubovými dveřmi a 2,5 stopy (0,79 m) vysokou zábranou spouštěnou z 5 stop (1,58 m) širokého stropu. Dveře se zábranou měly posloužit k zadržení protivníků proniknuvších do této chodby, kde jim měl být život znepříjemňován poléváním horkou smolou a shazováním kamení. Odtud se již vycházelo renesančním, půlkruhově zaklenutým portálem s ostěním z plochých pískovcových kvádrů, uzavíratelným dubovými vraty na nevelké volné předpolí. Nad portálem byl v barvě zlaté, stříbrné a modré vymalovaný znak města. Vpravo od vstupu do chodby vnější Horní brány směrem z města stál domek o jedné místnosti, který údajně náležel strážným, kterými byl užíván kolem roku 1771 neznámo od kdy. Na stavení navazovala kratší obranná zeď táhnoucí se několik metrů po hraně náspu šance. Odtud vedl přes městský příkop až do roku 1813 kamenný most nesený jedním pilířem.
Opavská brána se rozkládala mezi západní zdí někdejší pobočky Komerční banky na nynějším náměstí Minoritů po severozápadní roh budovy pošty a Soukenickou ulici. Podoba, kterou známe především z Kinzerových vyobrazení (obr. 4), je renesanční. Brána měla podobu trojposchoďové věže obdélníkového půdorysu (obr. 5). V přízemí a prvním patře se protahovala směrem z města obdélníkovou nástavbou, od druhého patra byla šestiboká, ukončovala ji kupolovitá střecha, která poté, co shořela v roce 1779, byla nahrazena jehlancovou střechou krytou šindelem. Ve všech třech patrech byla na každé straně věže okna. Průchod Opavskou branou byl poměrně dlouhý a málo osvětlený, proto se jí říkalo „temná brána“. Od města se do ní vstupovalo půlkruhově zaklenutým renesančním portálem, jejž mohla uzavírat zamykatelná padací mříž. Uvnitř brány bylo po pravé straně schodiště vedoucí do vyšších pater věže a v úrovni hradebního ochozu umožňovalo dvířky se zábradlím přístup na městské hradby. Pokud se pokračovalo chodbou brány směrem ven z města, došlo se k výpadovým dvířkům po obou stranách chodby, které umožňovaly výstup na val hradeb a na s hradbami paralelně běžící val. Chodba brány končila na vnějším svahu kurtiny a vystupovalo se z ní renesančním portálem s ostěním z pískovcových kvádrů uzavíratelným padací mříží. Průčelí nad portálem bylo ukončeno stupňovitým štítem s třemi okny a osazeno obrazem Panny Marie. Od vnitřní brány vedl kamenný most přes městský příkop k barbakánu Opavské brány. Most spočíval na dvou pilířích a po obou stranách měl zdi sahající do výšky dospělého muže osazené střílnami. Na konci mostu na jeho levé straně se nacházela dřevěná nástavba, vybavená bezpečnostní závorou přesahující až nad příkop a plnící funkci strážnice. Barbakán Opavské brány byl kamennou stavbou kruhového půdorysu, vystavěnou na umělém ostrůvku v městském příkopu. Cesta k bráně se v něm stáčela téměř v pravém úhlu na severovýchod. Podél jižní a východní stěny barbakánu byla přistavěna stavení sloužící patrně strážným. V severozápadní stěně vlastního tělesa barbakánu, takže vlevo po směru z města byl suchý klozet. Severovýchodním směrem se barbakán protahoval do zastřešeného a šindelem pokrytého útvaru obdélného půdorysu, který mohl být z vnitřní i vnější strany uzavřen masivními dubovými dveřmi. Na vnějším průčelí tohoto ukončení barbakánu, pod štítem střechy, byl opět jako u Horní brány barevně provedený znak města Krnova. Značně stísněné předpolí spojoval s druhou stranou přes městský příkop vedoucí dřevěný a snadno strhnutelný most. Odtud pak vedla cesta severním směrem přibližně podél městského příkopu k Hlubčické bráně. Další cesta vedla na východ k mostu přes řeku Opavu a dále směrem do Opavy. Třetí pak východojihovýchodně kolem domů Hlubčického předměstí k brodu přes řeku Opavu.
Hlubčická brána byla údajně nejkrásnější branou Krnova (obr. 6,8). Stávala na dnešní ulici Sv. Ducha východně od míst, kde se tato ulice (před rokem 1945 Panská ulice, ještě dříve Hlubčická) křížila s ulicí U požárníků (dříve Pekařskou ulicí) a s ulicí Barvířskou (dříve U barvířského domu), která tehdy pokračovala severním směrem mezi kostel sv. Ducha a továrním komplexem vpravo a ústila, jak již bylo zmíněno, do dnešní ulice Sv. Ducha. V 16. století dostala brána svou renesanční podobu, byť nám známá vyobrazení z konce 18. a počátku 19. století dosvědčují užití prvků také pozdně barokních. Věž brány byla vystavěna na čtvercovém základě (obr. 7), nad úrovní městských hradeb byla věž osmiboká. Věž byla dvoupodlažní, opatřená na každé straně v každém patře půlkruhově zaklenutými okny. Druhé patro mělo na čtyřech světových stranách na krakorcích vysazené arkýře zakončené volutovými štíty. Věž zastřešovala jehlancová střecha s korouhví. Z města se do brány vstupovalo renesančním portálem s ostěním z kamenných kvádrů, který bylo možné uzavřít padací mříží. Uvnitř věže byla dvířka, kterými se procházelo na schodiště do vyšších pater věže. Brána se natahovala východním směrem ven z města v podobě zastřešené chodby obdélníkového půdorysu až na vnější svah kurtiny spojující valy (obr. 8). Vpravo i vlevo ve stěně chodby brány, hned za úrovní věže, byly výpadové branky, které zpřístupňovaly val hradeb na obě strany od brány. Z chodby brány se vyšlo skrz renesanční portál, uzavíratelný dvojitou mříží, přímo na kamenný most spojující přes západní rameno městského příkopu vnitřní bránu s barbakánem. Most spočíval na dvou pilířích a po obou stranách měl vysoké zdi opatřené cimbuřím a střílnami, most bylo navíc možné přehradit tzv. „španělským jezdcem“ – dřevěným křížem s připevněnými dlouhými ostny. Po levé straně mostu byl výklenek se suchým klozetem a dále dva přístavky – zázemí pro stráž a strážnice. Barbakán o čtvercovém základu spočíval na umělém šestibokém ostrůvku nepravidelných stran. Strop barbakánu měl valenou klenbu a k pravé stěně přistavěnou stavbu sloužící původně patrně jako strážnice. Ze strany k městu byla stavba zajištěna dubovými dveřmi pobitými železem, z vnější strany bylo možno stavbu uzavřít dvoukřídlými dubovými, železem pobitými vraty. Průčelí barbakánu zdobil nad vstupním portálem barevný městský znak a vcházelo se odtud na kamenný most vedoucí jen na vnější svah šance, kde na něj navazoval dřevěný padací most vedoucí na druhou stranu příkopu. Celý komplex Hlubčické brány nikterak nelámal cestu, proto byla Hlubčická brána využívána pro dopravování klád či okapových rour do města. Skrz barbakány Horní a Opavské brány to bylo obtížné či přímo nemožné.
Posledním objektem, který umožňoval projití přes městskou fortifikaci do města, byť pouze pro pěší, byla fortna (obr. 9). Tento nevelký objekt vybudovaný při jedné z věží severního úseku krnovských hradeb se nacházel přibližně ve dvou třetinách dnešní ulice U fortny na počátku parku za městskou tržnicí. Tvořila ji v podstatě jen chodba brány uzavřená plochým stropem (obr. 10). Z obou stran se do ní vcházelo renesančně zaklenutými portály. Ty se z obou stran uzavíraly vrátky, vnější však byla bohatě pobita kovovými pláty ve formě šupin. V pravé stěně brány po směru z města byly dveře vedoucí do strážnice, která byla zastřešena šindelovou střechou a severní stranou se přimykala k hradbě a věži. Po levé straně chodby fortny byl dřevěný přístavek sloužící jako sklad. Patro v průčelí chodby fortny prolamovala tři renesanční půlkruhově zaklenutá okna.
Předešlý díl jsme zakončovali tím, že provedené práce na krnovském opevnění aspoň částečně zvýšily obranyschopnost Krnova v případě válečného nebezpečí, což aspoň psychologicky pomáhalo za válek s Turky v 17. století a za Thökölyho povstání na přelomu 17. a 18. století. Již o několik desetiletí později, za válek s Pruskem, začala krnovská fortifikace definitivně ztrácet svůj původní a základní význam – vojenský. Už za válek o rakouské dědictví, či první a druhé slezské války, ve 40. letech 18. století, nečinila ani jedna z bojujících stran Krnov nějakou klíčovou pevností. O Krnov se tak ani v jednom z těchto konfliktů nijak krvavě nebojovalo. Obdobné to bylo také v případě války sedmileté v letech 1756 – 1763.
Výraznějším bodem obrany se Krnov naposledy stal až za války o bavorské dědictví. Jednalo se prakticky již o čtvrtý válečný konflikt mezi Rakouskou monarchií, na jejímž trůně tehdy ještě seděla Marie Terezie, a Pruským královstvím v čele s králem Fridrichem II. Tentokrát se jablkem sváru stalo tzv. bavorské dědictví. Roku 1777 zemřel bavorský kurfiřt Maxmilián Josef, jímž vymřela hlavní linie rodu Wittelsbachů. Josef II. uplatnil na část bavorského dědictví nárok s tím, že se jedná o léno České koruny. Takové posílení Rakouska však rezolutně odmítl pruský král, který neztrácel čas a vyhlásil Marii Terezii válku. Už 5. 7. 1778 vpadla pruská vojska do Čech, cestu jim však zablokoval ve velmi silném postavení Gedeon Laudon s hlavní silou rakouské armády. Prusové se bez valného úspěchu museli stáhnout a pokusili se zintenzivnit boje v rakouském Slezsku a na Moravě. V létě 1778 překročily pruské jednotky hranice a 20. července obsadily Krnov včetně okolní kopcovité krajiny, kde vybudovaly poměrně silné polní opevnění. Rakouské jednotky se stáhly k Bruntálu. Brzy docházelo po celém území Rakouského Slezska k drobným potyčkám a šarvátkám, 20. října kupříkladu dokázal rakouský major Guastanovick vniknout do Krnova a krátce jej obsadil, stejně jako některé vsi v okolí. Zakrátko však ustoupil před blížícím se pruským vojskem, s nímž 22. října přibyl do Krnova sám král Fridrich II. i se svým štábem. Fronta probíhala po hranici mezi Branticemi a Kostelcem a poté přes východní část Bednářského vrchu, východní částí ježnického lesa a skrze Ježník, přičemž se poté dále na sever stáčela východním směrem. K celé řadě vojenských potyček pak docházelo na této linii či v její blízkosti. Za pevnou základnu měli Prusové Krnov, dokonce prý právě tehdy byl naposled zcela napuštěn vodou městský příkop. Prusové si však byli patrně velmi dobře vědomi toho, že rakouská vojska nemohou pustit do bezprostřední blízkosti Krnova, má li se v něm pruská armáda udržet. Přistoupili tak k vybudování vnější linie polního opevnění a to v nemalé vzdálenosti od samotného Krnova. Vnější linie tohoto opevnění se soustředila na hřeben mezi Kosteleckým vrchem (Pfaffenberk) a Mohylou, čili Bezručovým vrchem (Hanselberk), do Kostelce a na Bezručův vrch, na jihu ji tvořily opěrné body na vrchu V Lískách (Eichberg) a na kótě 457 severozápadně od cesty do Lichnova směrem z Krnova ještě před odbočkou na Guntramovice a Brantice. Druhý sled tvořila opevnění na tzv. Scholzenbergu – dnes zalesněná prohlubeň v polích jižně od železnice a západně od letiště a silnice do Lichnova, další se nacházel ještě jižněji, až u silnice na Lichnov a třetí byl východně od zmiňovaného opevnění na Scholzenbergu, přibližně v prostorách dnešního letiště východně od silnice do Býkova. Na východě vnější linie opevnění využívala jak Zadního cvilínského kopce (Schellenburg), tak Předního Cvilínského kopce (Burgberg). Vnitřní linii opevnění tvořila nejen samotná fortifikace města, ale také předsunutá opevnění kolem města. Na severu to byla opevnění podél obou stran dnešní Hřbitovní, která tehdy po překročení Opavice pokračovala do Petrovic, na pravém břehu Opavice. Na západě to bylo opevnění na východ od Albrechtické ulice severně od knížecího poplužního dvora. Další se rozkládalo mezi Albrechtickou a Ježnickou, přibližně v prostorách současné Střední zdravotnické školy a Střední pedagogické školy Krnov, na nějž navazovalo opevnění mezi Ježnickou a cestou do Kostelce. Poslední bylo vybudováno mezi řekou Opavou a cestou do Kostelce západně od cesty do Lichnova. Na jihu se jednalo o zesílení příkopů mezi městem a řekou Opavou, na východě pak předsunuté opevnění využívalo prostoru tzv. Klášterního dvora východně od řeky Opavy, v současnosti prostor mezi Zapletalovou ulicí a ulicí 9. května.
Na této linii v průběhu roku 1778 a 1779 došlo k několika menším, ale tuhým bojovým střetům. Prusové se několikrát pokusili od Krnova postoupit dále, Rakušané je však vždy dokázali odrazit a zatlačit zpět ke Krnovu. Poprvé se tak stalo 11. listopadu 1778, kdy pruské jednotky pod vedením Stutterheima a Zaremby vypochodovaly z Krnova v síle dvou praporů pěchoty a sedmi eskadron jízdy, celkem 1 850 mužů, proti Hornímu Benešovu. Rakouské jednotky je v osmihodinovém boji na výšinách severně od Dubnice na dubnicko – brantickém porazily. Svůj úspěch Rakušané korunovali zajetím 56 pruských vojáků. Stejně tak nepochodily pruské jednotky 7. prosince. Tehdy pronikl houf pruských husarů a Bosňáků v pruských službách z Kostelce na guntramovický poplužní dvůr, tam je ale Rakušané odrazili. Další střety se dále odehrávaly na branticko – kosteleckém pomezí, v Kostelci, či na Bednářském vrchu. Navzdory všem rakouským úspěchům zůstávaly pruské jednotky v Krnově, který byl jejich pevnou základnou, a to až do 8. května 1779. Rakouským vojskům se v průběhu roku 1779 podařilo vydobýt menší zisky, které ale mohly do dalšího průběhu bojů výrazně promluvit. Mírová jednání byla ale nakonec rychlejší. Válku, které se říkalo také bramborová, ukončil mír v Těšíně 13. 5. 1779. Marie Terezie se jím vzdala veškerých lén České koruny v Bavorsku a Falci a na oplátku získala tzv. Innskou čtvrť.
Po uzavření míru a odchodu vojsk bylo polní opevnění rozebráno, za odvoz materiálu a uvedení terénu do původního stavu byli dokonce placeni místní, dříví použité na stavbu srubů a valů bylo nabídnuto k odkoupení. Hradby, brány a bastiony kolem samotného Krnova naopak nadále zůstávaly, v zásadě ale bylo již jen otázkou času, kdy doslouží definitivně.

18/03/2022

12. Z HISTORIE KRNOVSKÝCH BRAN A HRADEB II.
V prvním díle seriálu věnovanému krnovským hradbám a branám jsme zmiňovali, že koncem 15. a počátkem 16. století se pevnostní architektura začínala proměňovat vlivem rozvoje palných zbraní a jejich stále masovějším užíváním. Než si povíme o tom, co se dělo s krnovskými hradbami a bránami v raném novověku, ohlédněme se ještě jednou a lehce podrobněji za obecným vývojem. Na rozmach planých zbraní stavitelé zpočátku reagovali zesilováním zdí. To však bylo velice nákladné a hlavně pramálo účinné, neboť sebesilnější zeď soustředěné palbě dlouho neodolala. K tomu všemu množství trosek z bortící se hradby často zasypalo vnější příkop, a tak ještě usnadnilo útočníkovi proniknutí dovnitř. A tak přišla na řadu druhá možnost, jež se už v našich zemích objevovala od husitských válek, a která také logicky zvítězila. Roztažením obrany do šířky a vysunutím před samotnou hradbu za využití různých předsunutých valů či samostatných pevnůstek držet dělostřelbu nepřítele co nejdál mimo účinný dostřel od hlavní hradby.
Problematika raně novověkých fortifikací je značně obsáhlá a košatá, vydala by sama o sobě přinejmenším na několik stránek. Připomeňme stručně, že se v českých zemích objevovaly dva typy opevnění – rondelové a bastionové. Rondelové opevnění bylo starší a spočívalo v nasypání zemních valů uvnitř hradeb či naopak před hradbami. Druhý způsob byl levnější a praktičtější, neboť v tomto případě byly vytvořeny zemní valy před hradbou, byly nižší než hradba samotná a hůře se zasahovaly, byly ale náročnější na údržbu. V případě průlomu však nezasypávaly příkop větším množství rozvalin a nepomáhaly obléhatelům v průniku.
Okrouhlé a oválné valy měly ale své slabiny – hluchá místa, která nebyla možno vůbec, nebo jen obtížně, pokrýt střelbou. Znovu bylo hledáno řešení, které by zefektivnilo fortifikační systém. Za pomoci geometrie se stavitelé dopracovali k bastionu. Kruhový rondel nahradila bašta pětiúhelníkového tvaru s rovnými stranami. Dvě strany – líce – svíraly špičku vysunutou do příkopu, další dvě rovné – kurtiny, či též boky – je napojovaly na spojovací hradbu. Pátá strana, hrdlo neboli šíje, byla obrácena do nitra bráněného místa. Výhodou bastionů, oproti rondelům, bylo odstranění hluchých míst a díky rovným stranám možnost vedení palby z více děl naráz jedním směrem. Bastionový fortifikačního systému pocházel z Itálie, poprvé byl na sklonku 15. století použit na ostrově Rhodu. Tento moderní a propracovaný systém bychom však u našich měst v 16. století nenašli, ta povětšinou v lepším případě měla vybudované rondelové opevnění. V celé habsburské monarchii, jejíž součástí byly od roku 1526 také země Koruny české a zbytek Uherského království, byl tento systém budován v Podunají a na Slovensku, kde bylo velmi akutní turecké nebezpečí.
Zastaralost a nefunkčnost městských fortifikací v plné nahotě odhalila třicetiletá válka, především její švédská fáze, kdy nebyla řada míst schopna odolat švédským vojskům. Jak švédské, tak císařské posádky tak byly nuceny provádět aspoň provizorní opevňovací práce. Po skončení třicetileté války však žádná rozsáhlá fortifikační modernizace v zemích Koruny české neprobíhala. Bylo tomu jednak proto, že až do roku 1740 bylo naše území poměrně daleko od hlavních bojišť habsburských armád, jednak proto, že výstavba nového fortifikačního systému tolika lokalit byla ekonomicky neúnosná. To finančně totálně vyčerpaná města, i státní pokladna, nebyly absolutně schopny zaplatit. Prosazoval se tak trend budování moderní fortifikace jen u některých strategicky položených měst či hradů, které byly prohlášeny za zemské pevnosti. V Čechách se jednalo o Prahu, Cheb, Kladsko a na čas Loket, na Moravě, která byla blíž válečné oblasti Uher, to byla Olomouc, Brno, Uherské Hradiště a Jihlava, určitou hodnotu si zachovával i Helfštýn, Hukvaldy, Kroměříž, Mírov, Sovinec, Strážnice a Krnov. Nicméně u většiny těchto míst nebylo opevnění dostatečně moderní a jejich opevňování se často nesmírně táhlo či zůstávalo nedokončené. Vskutku moderními a důkladně vybudovanými pevnostmi v celé tehdejší Habsburské monarchii byly Leopoldov a Komárno. Avšak ani u nich habsburští stavitelé nereflektovali nejmodernější fortifikační trendy a zásady rozvinuté ve Francii a Nizozemí. U ostatních měst, hradů či zámků měly být fortifikace zcela zbourány. Z toho sice většinou pro odpor dotčených měst, šlechticů a dalších sešlo, znamenalo to však pouze to, že opevnění celé řady měst, městeček a hradů bylo ponecháno svému osudu.
Na počátku 18. století se i v habsburské říši definitivně prosadily moderní teorie pevnostního stavitelství. Výrazně tomu napomohlo založení Inženýrské akademie ve Vídni 1. 1. 1718, což mimo jiné položilo základ vzniku ženijního vojska. Na zoufalém stavu fortifikací v českých zemích to však nic nezměnilo. Krutě se to vymstilo před polovinou 18. století, kdy propukly války o rakouské dědictví, které po sto letech učinily hlavní bojiště opět z českých zemí. Už po skončení první slezské války roku 1742, jejímž důsledkem byla ztráta téměř celého Slezska, bylo přistoupeno k modernizaci fortifikací v českých zemích. To se však týkalo pouze vybraných měst – Olomouce, Brna a později také Hradce Králové. Zároveň bylo rozhodnuto o vybudování nových moderních pevností, jejichž základem již nebylo město – takto byl na sklonku 18. století vybudován Josefov a Terezín. Následné období sice nepřineslo konec budování pevností, avšak až na jmenovanou Olomouc a Hradec Králové to znamenalo definitivní ztrátu vojenského významu fortifikací všech ostatních měst nejen v českých zemích.
Krnova a jeho opevnění se samozřejmě tyto trendy v pevnostním stavitelství a v přístupu k městským fortifikací bytostně dotýkaly. Jaký byl osud a vývoj krnovské fortifikace od počátku 16. až do sklonku 18. století? Díky písemným zmínkám, z 16. století stále spíše ojedinělým, naopak ze 17. už poněkud četnějším, a určitým poznatkům archeologie, jej dovedeme poněkud přesněji mapovat. Česky sepsaný urbář krnovské komory z roku 1523 za účelem prodeje celého krnovského knížectví Hohenzollernům potvrzuje pouze holou existenci fortifikace. Jen o něco málo mladší písemné zmínky přidávají poznatek o opravách a modernizaci opevnění města, ačkoliv je z nich nemožné zjistit celkový rozsah prací a čeho se konkrétněji týkaly. Nový majitel Jiří Ansbašský přistoupil k opravám a modernizacím fortifikace města Krnova patrně roku 1529 v souvislosti s tureckým nebezpečím. Je dost možné, že došlo pouze k celkové obnově zvolna chátrajícího opevnění, či k vyspravení škod vzniklých za tažení Matyáše Korvína. Práce na opevnění Krnova pokračovaly i ve 30. a 40. letech 16. století, a to i díky požárům z 30. 12. 1544, z 25. 3. 1546 a 26. 5. 1546. Ty krom městských domů a různých staveb ve městě i na předměstí poškodily i brány a hradby. Část už provedených prací tak zřejmě požáry znehodnotily, v některých jiných případech naopak možná definitivně iniciovaly stavební zásahy a uspíšily jejich zahájení.
Jak konkrétně se opevnění Krnova změnilo pracemi prováděnými před polovinou 16. století, není úplně zřejmé. Můžeme li však věřit ikonografickým pramenům z 18. století, došlo k proměně hradebních ochozů. Byly li ještě počátkem 16. století završeny, jak to bylo ve středověku obvyklé, cimbuřím s prolukami a stínkami, došlo k dozdění proluk a vytvoření střílen. Velmi pravděpodobně byl ochoz hradeb opatřen jednoduchou krytou střeleckou chodbou, což mělo zejména ten důležitý praktický dopad, že bych střelný prach daleko lépe chráněn před zvlhnutím. Nasvědčují tomu i písemné zmínky z městské knihy Krnova z let 1544 - 1558. Předpokládat můžeme, že úpravami procházely i hradební věže, přinejmenším takovými, které adaptovaly střílny pro použití palných zbraní. Zde nám však nedostává žádné pevnější opory v podobě konkrétnějších písemných zmínek či ikonografických vyobrazení. Zřejmě nejvýraznější modernizace se patrně dočkaly brány, před nimiž byly vybudovány barbakány, dobře patrné i na plánech z 18. století. Výraznějšími stavebními úpravami prošly i branské věže. Část literatury zmiňuje, že kolem hradeb byly vybudovány za Jiřího Fridricha valy. Co tím bylo konkrétně míněno ve zdrojích, z nichž dřívější autoři čerpali, je však problematické určit. Novější literatura naopak předpokládá, že výrazy jako Pasteien (1543) a Bolwerkhen (1621), což zřejmě starší literatura považovala za valy, patrně ve smyslu bastionů známých z mladší doby, zastupovaly barbakány, nikoliv nějaké rozšířené zemní valy. Nástavba renesanční atiky italského typu na západním úseku krnovských hradeb, vycházející z Horní brány, však možná vznikla až za přestaveb na krnovském zámku, které měly být prováděny za Jana Jiřího.
Fortifikaci celého města bezesporu výrazně zesílilo vybudování zámku Hohenzollerny v letech 1531 – 34 na místě staršího hradu. Kamenný zámek vystavěný v renesančním slohu si dodnes uchoval pevnostní charakter a přes své organické včlenění do městského opevnění byl od města oddělen a samostatně hájitelný. Zajímavé rovněž je, ačkoliv bezesporu nikoliv náhodné, situování zámeckého komplexu poblíž vtoku mlýnského náhonu, původně vedlejšího ramene řeky Opavy, do areálu města. Bylo tak možno ze zámku ovládat a kontrolovat mimo jiné napouštění městského příkopu vodou.
Za období třicetileté války, jejíž boje několikrát prošly i Krnovem – Jan Jiří pod praporci Fridricha Falckého a českých stavů, císařští, Dánové, císařští, Švédové, císařští a pak opět Švédové, prokázala patrně fortifikace města Krnova určitou pevnost, avšak nikoliv nedobytnost. Je předpokládáno, že vojska v Krnově usazená, ať již té či oné strany, prováděla aspoň menší zemní práce, které měly v rychlosti modernizovat krnovské opevnění, nejvíc se v této souvislosti mluví o Švédech, kteří Krnov podruhé dobyli 6. 11. 1645 a zůstali v Krnově až do roku 1650. Ti provedli určité opevňovací práce, byť provizorního charakteru. Nejprve zredukovali předměstskou zástavbu, která se příliš přibližovala městské fortifikaci, a vytvořili tak hluboké obranné pásmo. Posléze podél města patrně vybudovali tři bastiony, jeden v severním úseku opevnění, další dva pak v jihozápadním a jihovýchodním ohybu městských hradeb. Ty spojovala kurtina ve formě sypaného zemního valu nahrazujícího zde parkánovou hradbu. Městský příkop byl rozšířena a na vnější straně opatřen nízkým valem.
Po ukončení třicetileté války začínala být zastaralost městské fortifikace Krnova více než zřejmá. S řešením přišel vídeňský dvůr, a nepotěšil jím ani krnovské měšťany, šlechtu z Krnovska, ale dokonce ani samotného knížete Karla Eusebia z rodu Lichtenštejnů. Císař totiž počítal s tím, že opevnění všech míst, která nebyla prohlášena za zemské pevnosti, mají být demolována, a to, aby nemohla být používána povstalci či nepřítelem, když bylo navíc zřejmé, že není reálné důkladně modernizovat každé opevněné místo a zajistit mu dostatek kvalitních obránců. Krnovu, ale i Opavě či Hlubčicím se měl stát osudovým švédsko – polský konflikt. Pod hrozbou, že by Švédové opět vstoupili na teritorium Slezska, rozhodla dvorská válečná rada ve Vídni roku 1655 o zbourání opevnění všech měst a dalších lokalit ve Slezsku, která nebyla prohlášena za zemské pevnosti. Na žádost stavů Opavského a Krnovského knížectví, podpořenou osobní intervencí knížete Karla Eusebia u císaře v srpnu 1656 bylo nakonec rozhodnutí o demolici fortifikace Krnova, Opavy a Hlubčic nejen odvoláno, ale dokonce rozhodnuto o její opravě a rozšíření. Finanční náklady měly být rozloženy mezi stavovské obce, města, knížecí a státní pokladnu.
Krnovský zemský hejtman se 14. 1. 1657 obrátil na císařského polního maršála Melchiora von Hatzfeldt velícího císařským oddílům podporujícím polského krále v konfliktu se Švédskem, a ten pro změnu pověřil 29. 1. 1657 císařského inženýra Gründela. Ten navrhl zachování prvků budovaných dříve Švédy a doplnit ji o další prvky. Nabízela se dokonce varianta zbourat stávající provizorní opevnění a vybudovat nové důkladně reflektující vývoj pevnostního stavitelství. K tomu však nedošlo, ba co víc, i nakonec zvolená minimalistická koncepce spočívající v doplnění stávající provizorní fortifikace, se dosti vlekla a byla nedůsledná. Do prací zapojené subjekty – stavy, město, kníže a císařský dvůr, se totiž nebyly schopny, či spíše ochotny, domluvit a modernizaci opevnění Krnova koordinovat. Z velmi ospalého tempa prací se všichni zainteresovaní rázně probrali roku 1663 v důsledku nové války monarchie s Turky. Poté, co Turci dobyli klíčovou pevnost Nové Zámky 25. 9. 1663, nezdálo se zas tak fantaskní, že by turecká vojska připochodovala až pod krnovské hradby. Ostatně, po pádu Nových Zámků se horečnaté fortifikační aktivity rozproudily kolem řady měst na Moravě a ve Slezsku. Do roku 1667, kdy byl vyhotoven plán opevnění Krnova inženýrem Theophilem Henelem z Nisy, se podařilo vybudovat sedm bastionů spojených kurtinami – pod barbakánem Horní brány, u jihozápadního rohu hradeb u zámku (rozkládal se přes jižní část dnešní Zámecké ulice a v části zahrady dnešní pobočky ČSOB a jeho špice zasahovala téměř do současné ulice Říční okruh), menší přibližně uprostřed jižního úseku hradeb (přibližně většinu tohoto místa dnes zabírá penzion Larischova vila – někdejší vila Aloise Larische), u jihovýchodního rohu hradeb (sahal téměř do úrovně dnešního kruhového objezdu spojujícího ulice Říční okruh, Opavskou, Sokolovskou a Soukenickou), u severovýchodního rohu hradeb (rozkládal se v současných Smetanových sadech u pivovaru a přes Dvořákův okruh dosahoval až přibližně do míst zástavby dnešní ulice Pivovarské), patrně největší před fortnou (jeho půdorys se dodnes přibližně dochoval v podobě parku před hřbitovem vymezeném Hřbitovní ulicí) a poslední sedmý u severozápadního rohu hradeb (ve Smetanových sadech, přičemž jeden líc bastionu vedl severním směrem přes základní školu, druhý líc pak vedl směrem západním od tělocvičny této školy a hrot tohoto bastionu sahal téměř k Smetanovu okruhu). Tři severní bastiony měly navíc vybudovány kavalíry, nejvíce jich bylo na bastionu u fortny. Před Hlubčickou a Opavskou bránou byly vybudovány raveliny – ony pětiboké umělé ostrůvky, na nichž byly barbakány obou bran. Bastiony, jak to již bylo výše řečeno, se vyznačovaly téměř geometricky rovnými liniemi, kurtiny běžely mezi valem hradeb a druhou linií paralelně běžícího valu, za nímž již následoval městský příkop. Ten se obzvláště v prostoru mezi bastionem Horní brány a u jihozápadního bastionu u zámku, a dále u Hlubčické a Opavské brány značně rozšiřoval do vakovitého tvaru, což je v případě příkopu u někdejší Opavské a Hlubčické brány dodnes patrné v podobě křižovatek ulic Soukenické, Hlubčické, Dvořákova okruhu a ulice u Sv. Ducha, stejně jako u křižovatky Soukenické, Opavské a náměstí Minoritů. Nicméně modernizace krnovské městské fortifikace nebyla dovedena do konce. Zřejmě ještě v době probíhající modernizace krnovského opevnění měl knížeti vyjádřit italský pevnostní stavitel Bernardino Tonserini ve svých odborných posudcích velké pochybnosti o smysluplnosti přestavby a modernizace opevnění města, navíc dle jeho vyjádření by dokončení fortifikačních prací do tehdejší nejmodernější podoby dosáhlo vysokých nákladů. Modernizační práce na fortifikaci Krnova tak nebyly dokončeny, navzdory tomu, a právě díky aspoň těm pracím, které byly provedeny, však dosáhlo přinejmenším na několik desetiletí opevnění Krnova ještě určité vojenské hodnoty, vyšší, než mělo opevnění nedaleké Opavy a Hlubčic. Oceněno to zajisté bylo na sklonku sedmdesátých let 17. století v souvislosti s Thökölyho povstáním v Uhrách.