16/08/2026
JAK TO VIDÍM JÁ – MIROSLAV ZDRAŽIL
Tlak na děti? Rozlišujme tlak na výsledek a zdravou náročnost na výkon
Včera jsem měl možnost posedět s kamarádem a zároveň bývalým kolegou. Bavili jsme se o fotbale, fungování klubů, trenérech, ale také o dnešních dětech a o tom, jakým způsobem je vlastně máme vychovávat a rozvíjet.
V mnoha věcech jsme se shodli a byla to velmi příjemná a podnětná debata.
Znovu mě přivedla k tématu, nad kterým přemýšlím už delší dobu.
Jsou dnešní děti opravdu pod příliš velkým tlakem? Nebo jsme někdy začali zaměňovat zdravou náročnost za něco negativního?
Podle mě je totiž potřeba velmi jasně rozlišovat dvě věci:
tlak na výsledek a náročnost na výkon.
A to rozhodně není totéž.
Tlak na výsledek vytvářet nechci
Výsledek utkání nemá dítě plně pod kontrolou.
Můžeme odehrát výborný zápas a prohrát. Stejně tak můžeme podat špatný výkon a vyhrát. Soupeř může být kvalitnější, může rozhodnout individuální chyba, odraz míče nebo řada dalších okolností.
Proto nechci vytvářet prostředí:
„Musíme vyhrát. Když prohrajeme, je všechno špatně.“
To je pro mě tlak na výsledek.
A pokud dítě začne svoji hodnotu spojovat pouze s výsledkem, může se postupně začít bát chyby.
Hráč, který se bojí chyby, začne přirozeně hledat bezpečnější řešení.
Raději přihraje dozadu.
Nevstoupí do situace jeden na jednoho.
Nevystřelí.
Nevymyslí něco nečekaného.
Protože už nepřemýšlí:
„Co můžu vytvořit?“
Ale:
„Hlavně ať nic nezkazím.“
A takového hráče vychovávat nechci.
Náročnost na výkon je něco jiného
Na výkon ale náročný jsem.
A myslím, že právě tady se někdy dopouštíme chyby, když jakýkoliv požadavek na výkon automaticky označíme za nezdravý tlak.
Zdravá náročnost na výkon není psychický nátlak na dítě.
Je to vytváření prostředí, ve kterém po hráči požaduji maximum odpovídající jeho věku, schopnostem, vývojové úrovni a prostředí, ve kterém se nachází.
Chci intenzitu.
Chci odvahu.
Chci disciplínu.
Chci komunikaci.
Chci reakci po ztrátě míče.
Chci ochotu učit se.
Chci práci pro tým.
Chci, aby hráč přemýšlel a postupně se zlepšoval.
Neříkám:
„Musíš dnes vyhrát.“
Říkám:
„Udělej maximum z toho, co dnes dokážeš ovlivnit.“
A v tom vidím zásadní rozdíl.
Náročnost musí odpovídat prostředí
A tady je podle mě důležitá ještě jedna věc.
Stejný princip neznamená stejné nároky.
Jinak bude vypadat náročnost v klubové akademii, kde probíhá výběr talentovaných hráčů a děti jsou součástí výkonnostního prostředí, a jinak na okresní úrovni, kde mohou být cíle, zkušenosti i schopnosti hráčů odlišné.
Ale to neznamená, že na nižší úrovni nemáme být nároční.
Můžeme být.
Jen musí naše požadavky odpovídat konkrétnímu prostředí a konkrétním dětem.
Zdravá náročnost je relativní.
Pro jednoho hráče může být velkým výkonovým krokem zvládnout rychlejší rozhodování pod tlakem soupeře.
Pro jiného může být v dané fázi velkým krokem správně reagovat po ztrátě míče, pravidelně se nabízet nebo vydržet pracovat v požadované intenzitě.
Oba můžeme posouvat.
Ale nemůžeme automaticky používat stejnou laťku.
Podle mě právě tady začíná kvalitní trenérská práce:
nastavit hráči takovou výzvu, která není ani příliš jednoduchá, ani nesplnitelná.
Musí ho nutit vystoupit z pohodlí, ale zároveň mu dávat reálnou možnost uspět.
Proto pro mě náročnost neznamená:
„Všichni musíte splnit úplně stejné požadavky.“
Znamená:
„Každého chceme posouvat vzhledem k tomu, kde právě je a v jakém prostředí pracuje.“
Ano, někdy zvýším hlas
Jsem temperamentnější trenér. V zápase někdy na hráče zavolám. Někdy zvýším hlas. Jsem na hřišti slyšet.
Ale podle mě není rozhodující pouze hlasitost.
Mnohem důležitější je obsah, účel a způsob komunikace.
Někdy hráče hlasitě upozorním na situaci, protože vidím nebezpečí a snažím se mu pomoci něco včas rozpoznat.
Jindy ho naopak nechám situaci prožít.
A možná udělá chybu.
Protože některé věci můžeme hráči vysvětlovat desetkrát, ale skutečně je pochopí až ve chvíli, kdy je sám zažije.
Potom přichází moje práce.
Ano, řeknu mu:
„Tady jsi to udělal špatně.“
Ale tím to nekončí.
Potřebuji ho dostat zpátky do utkání.
„Víš, co se stalo? Dobře. Pouč se z toho. Hlavu nahoru a další situace.“
Protože upozornit dítě na chybu není samo o sobě špatně.
Rozhodující je, co s tou chybou jako trenér udělám.
Chyba musí být součástí učení
Hráč se pokusí obejít soupeře a ztratí míč?
To se může stát.
Brankář se pokusí konstruktivně rozehrát a pokazí přihrávku?
Pokud takovou rozehrávku trénujeme a požadujeme, musíme počítat s chybami.
Hráč zvolí dobrou myšlenku, ale technicky ji nezvládne?
Pojďme na tom pracovat.
To jsou chyby, které k rozvoji patří.
Ale něco jiného je, když hráč po ztrátě přestane hrát. Nevrátí se. Rezignuje. Opakovaně nedodržuje základní pravidla nebo něco vědomě odflákne.
Tam náročný budu.
Protože:
Chyba mi nevadí. Lhostejnost k chybě ano.
Neděláme dětem někdy život až příliš jednoduchý?
Mám někdy pocit, že se dnešní společnost snaží dětem odstranit z cesty téměř každou překážku.
Nechceme, aby zažily zklamání.
Nechceme, aby prohrály.
Nechceme, aby něco bylo příliš těžké.
Nechceme, aby musely dlouho bojovat s něčím, co jim nejde.
Obrazně řečeno jim někdy připravujeme červený koberec.
Jenže život takhle nefunguje.
A sport už vůbec ne.
Psychická odolnost se nevytváří tím, že odstraníme všechny překážky.
Buduje se postupně tím, že dítě dostává přiměřené výzvy, zažije neúspěch, naučí se zvládat frustraci, dostane podporu a zkouší to znovu.
A jednoho dne si uvědomí:
„Bylo to těžké. Nepovedlo se mi všechno. Ale zvládl jsem to.“
To je podle mě jedna z největších hodnot sportu.
Ne připravit dítěti život bez překážek.
Ale postupně ho učit, jak překážky zvládat.
Pravidla nejsou nepřítelem dítěte
Stejné je to s pravidly.
Jasná, srozumitelná a spravedlivá pravidla podle mě dítěti neubližují.
Naopak mu dávají rámec a učí ho odpovědnosti.
S pravidly se bude setkávat celý život.
Začíná to doma.
Pokračuje to ve škole.
Ve sportovním týmu.
Později v zaměstnání a v běžném životě.
Proto nevidím nic špatného na tom, když mladého hráče učíme:
Přijít včas.
Pozdravit.
Poslouchat, když někdo mluví.
Respektovat spoluhráče, soupeře i trenéra.
Starat se o své věci.
Pomoci týmu.
Přijmout odpovědnost za svoje jednání.
To nejsou přehnané nároky.
To jsou základní návyky pro sport i život.
Psychická odolnost neznamená necitlivost
A tady bych chtěl být úplně jasný.
Budovat odolnost neznamená dítě ponižovat.
Neznamená ho zastrašovat.
Neznamená ignorovat jeho emoce.
A neznamená požadovat po něm něco, na co ještě vývojově nebo výkonnostně není připravené.
To už není zdravá náročnost.
Trenér musí svoje hráče poznat.
Jeden potřebuje povzbudit.
Druhému můžu něco říct velmi přímo.
Třetí potřebuje po chybě chvíli, aby situaci zpracoval.
Někdy je potřeba přitlačit.
Jindy ubrat.
A právě schopnost rozpoznat tento rozdíl považuji za důležitou součást trenérské práce.
Nechci hráče, který se bojí. Chci hráče, který je připravený.
Nechci hráče, který nastupuje s myšlenkou:
„Hlavně nic nezkazit.“
Chci hráče, který si řekne:
„Jdu ukázat, co umím. Budu odvážný. Budu pracovat. A když udělám chybu, poučím se z ní a pokračuji.“
Proto podle mě není správnou otázkou:
„Vytváří trenér na děti tlak?“
Mnohem důležitější je:
„Na co je trenér náročný, jakým způsobem, v jakém prostředí a co tím dítě učí?“
Tlak typu:
„Musíš vyhrát, jinak jsi selhal.“
vytvářet nechci.
Ale zdravou náročnost typu:
„Pracuj naplno. Dodržuj pravidla. Respektuj ostatní. Buď odvážný. Přijmi chybu. Pouč se. Zvedni hlavu a pokračuj.“
za správnou považuji.
A přesně takový trenér chci být.
Náročný.
Spravedlivý.
Důsledný.
Ale zároveň trenér, který chápe, že náročnost musí odpovídat věku dítěte, jeho možnostem a prostředí, ve kterém sportuje.
Protože cílem není dítě dostat pod tlak, který nezvládne.
Cílem je vytvořit přiměřenou výzvu, díky které postupně zvládne víc než včera.
A možná právě to je jeden z největších úkolů trenéra mládeže.
Neodstraňovat všechny překážky.
Ale být vedle hráče, když se je učí překonávat.
Miroslav Zdražil
