27/07/2025
(...)
Kromě herectví se věnujete focení. Kdy jste s ním začal?
S focením jsem začal někdy ve třinácti, ale s focením žen jsem začal - chtěl jsem už v patnácti, samozřejmě - až tak v pětatřiceti. Ale od doby, kdy jsem začal ženy vnímat, tedy od těch patnácti let, tak jsem věděl, že jednou je budu fotit nahé, že mě to fascinuje, že mě to baví. Když jsem to pak říkal tátovi, zareagoval slovy: "Jo, to ti asi zůstane celej život." A měl pravdu. Je to pro mě koníček, který mi pomáhá vyvětrat si hlavu od herectví, protože je nejen umělecky zaměřený, ale i hodně technický. Fotografie vyžaduje spoustu technických znalostí.
(...)
Vy obdivujete tvorbu Tarase Kuščynského. Čím vás inspiroval?
On fotil akty, ale vypadalo to, že ty ženy přistihuje v situacích, kdy ony o něm nevěděly. Oproti třeba Helmuthu Newtonovi, kde vidíte, že je to klasická figurální tvorba, že je to aranžovaná fotografie, tak Kuščynskyj na mě vždycky působil jako někdo, kdo "krade" momentky. Samozřejmě, že to taky byla aranžovaná fotografie, ale on se s těmi holkami vždycky dohodl. Mimochodem, hodně fotil svoje dcery, což je taky zajímavý moment. To jsem zjistil až nedávno. Nejvíc se mi od něj líbí asi tři nebo čtyři fotky, a teď jsem nedávno zjistil, že to je všecko jeho dcera. Takže touhle zdánlivou nearanžovaností mě hodně inspiroval, protože já to mám podobně. Třeba fotím s "modelkou" - nejradši fotím holky, které nikdy nestály před objektivem svlečené - a dohadujeme se na nějaké póze, a když ji hledá, tak já ji fotím. Ta póza samotná už mě vlastně nezajímá. Takže výsledek působí trošku dokumentárním dojmem. U Kuščynskýho je to taky tak.
Jestli se nepletu, probíhá nyní vaše výstava. Dokdy je a kde se na ni můžeme přijít podívat?
Výstava je do neděle 7. září a můžete se na ni přijít podívat do Muzea fotografie a moderních obrazových umění v Jindřichově Hradci. Je tam zhruba stovka mých fotografií, většinou ve velkém formátu. Je to takový chladný "zámeček", hezky zrekonstruovaný, takže vám tam bude dobře.
A jak je složitý ten proces předtím?
Udělat výstavu?
Jestli je to spíš potěšení, anebo...?
Je to peklo, protože v mém případě to bylo pětset fotografií, z nichž máte vybrat sto. To je prostě strašně těžké, protože jednak ke každé té fotce máte nějaký vztah, a současně je to jako když jdete do parfumerie a čicháte si k pátý voňavce, a už nevíte. Já mám to štěstí, že mám svého kurátora, Petra Svobodu, kterému jsem odeslal těch pětset fotek a řekl jsem mu: "Já nechci nic vědět, vyber to ty, a já se přijdu podívat." Takže jsem pak přišel na výstavu a tam jsem to viděl pověšený, což je samozřejmě ta nejlepší varianta, protože jinak bych se zbláznil. I tak mi těch pěstset fotek muselo nějakým způsobem projít rukama; některé jsem upravoval jak v řezu, tak v kontrastu, aby to mělo jednotný look. Výstava se jmenuje Freedom for Women, ty fotografie k tomu směřují a pro mě už jsou všechny "freedom", takže Petr vybral ty, který tomu tématu nejvíc vyhovují. Bylo to těžké, ale každá výstava je těžká. To vám, myslím, poví každý fotograf. Teď ještě chystáme knížku, a to je ještě těžší, protože je to navždy.
A kolik fotek v té knížce bude?
V knížce by mělo být asi 150 fotografií, takže o 50 víc, než na výstavě.
Takže vás čeká totéž, co s výstavou?
Ne, naopak, to co se "nevešlo" na výstavu, jsme po instalaci odvezli, a to je těch padesát fotek navíc; když to dobře dopadne, vyjdou v té knížce.
A bude k tomu i nějaký příběh, nebo čistě jenom fotografie?
Čistě fotografická knížka.
(...)
Hynek Čermák: Když něco chci, tak to většinou dokážu
Životní Všehochuť, 10. 7. 2025
