16/08/2025
Přátelé motocyklového sportu a přírodních okruhů obzvlášť. V tomto článku poputujete společně se mnou do meky českého road-racingu. Do mého vysněného místa, kde se nachází ten nejkrásnější okruh na světě. Do Hořic. Hořice jsou pro mně tak trochu prokletím. Právě zde jsem byl na prvních závodech, zde jsem poznal nové přátele, zde jsem začal čerpat první informace o tom, jak se dostat na závodní dráhu. Těch poprvé tu bylo víc. Zároveň jsem zde také jednoho dne řekl, že si tento okruh jednou zajedu. Zkrátka a dobře v Hořicích vše začalo. Nerad to přiznávám, ale Hořicemi začínám být lehce posedlý. Není to jen obyčejný závod, je to životní cíl v něm startovat.
Tyto řádky píši necelých 14 dní po návratu z Kopčan. Řekl jsem si, že tento článek pojmu jinak a udělám z toho takový malý deník. Pokud neusnete, nebo mobil nudou nezahodíte, prožijete se mnou skoro dva měsíce. Tedy dostatečně dlouhou dobu na to, aby jste pochopili, jak moc mi na mém vysněném startu v Hořicích záleží. Vlastně ani netuším jestli vůbec budu komisí schválen a zapsán do startovní listiny. Tím pádem nemám ani zdání, zda toto budete číst, to v případě úspěchu, nebo to celé smažu, to zase v případě neúspěchu. Je to zvláštní, ale vy už teď víte jak to celé dopadlo, zatímco já ležím na posteli a modlím se, aby to vyšlo.
Dnes je čtvrtek 19. června. Webové stránky AMK Hořice kontroluji každý den už od pondělí. Vyhlížím totiž přihlášky do závodu. Dobré je, že nový stan, který jsem získal díky pomoci od společnosti RedX je už na cestě a tak ho mohu o nadcházejícím víkendu vyzkoušet. Článek a současně reklamní text o něm už mám sepsaný, tak zbývá udělat pár fotek a můžu vám to švihnout na ty internety.
Pondělí 30. června. Sedím v práci a jen ze zvyku vlezu na web zkontrolovat jestli už jsou k dispozici přihlášky na Hořice. Dělám to každý den minimálně třikrát. Tak to ukažte. Ty vole, ty přihlášky už fakt jsou k dispozici. Poleje mě ledový pot a ztuhne mi krev v žilách. Jdu to vyplnit hned. Sakra. Nejdu, protože nemám u sebe technický průkaz na motorku a údaje z něj, které jsou potřeba k vyplnění v přihlášce, si samozřejmě z hlavy napamatuji. Musí to počkat až přijedu domů. Ty hodiny se tak neskutečně vlečou. Chvílemi mám pocit, že ta minutová ručička snad stojí na místě. Konečně je konec směny. A teď fofrem. Kdybych takhle rychle jak upaluju domů, jel na závodech, tak trhnu rekord. Psi mě sice vítají, ale teď jsou na řadě důležitější věci. Na stůl pokládám techničák od motorky, licenci a jdeme na to. Vyplňuji přihlášku a pro jistotu si po sobě vše třikrát kontroluji. Kliknu na "ODESLAT" a ouha. Nějaká chyba v systému a mojí meilovou adresu to nechce přijmout. Zadávám tedy druhou a znovu se pokouším odeslat přihlášku. Tentokrát je vše v pořádku. Potvrzení o přijetí přihlášky mi přišlo na obě meilové adresy, takže to skutečně byla jen nějaká technická chybička. Ještě zaplatit startovné a můžu si vydechnout. Teď je teprve čas si odpočinout po práci.
K večeru si ještě vzpomínám, že jsem zapoměl rezervovat místo v depu. Žádám o konkrétní místo na spodní louce vedle kamaráda Ondry Mráze a ani nečekám, že by mi bylo vyhověno.
Úterý 1. července. Ejhle, přišel meil od hořického pořadatele, že s mým místem nemají problém. No to čumím. Teď už to jen nějak vysvětlit Ondrovi, že mu budu celý víkend za zadkem. Ten bude mít určitě obrovskou radost. Ondra souhlasí, jen je potřeba vyladit detaily a vymyslet jak šikovně poskládat stany a auta. Nechceme zbytečně přidělávat starosti pořadatelům, kteří mají už takto problémy s vměstnáním všech účastníků do depa. Proto se snažíme vymyslet co nejefektivnější řešení výhodné pro všechny strany.
No. A to je asi prozatím vše co mohu udělat. Nezbývá mi nic jiného než se modlit a pevně doufat, že mě pořadatel uzná jako vhodného adepta na start v Hořicích. Prosím, ať to klapne.
Pátek 11. července. To čekání je nesnesitelné. Prakticky už na nic jiného nemyslím, než na Hořice. Nedokážu ani vnímat, když mi někdo něco říká. Slyším hlas, ale nevnímám co mi chce sdělit.
Psycho co? Asi mi z toho hrábne.
Včera vyšlo ZU (zvláštní ustanovení), pro nezasvěcené je to souhrn veškerých potřebných informací týkajících se závodu a v něm jsem se dočetl, že uzávěrka přihlášek bude příští pátek. To znamená, že mně a hlavně všechny okolo, čeká nějakých 14 dní stresu.
Pondělí 21. července. V pátek měla být, dle zvláštního ustanovení, uzavírka přihlášek. O víkendu jsem naštěstí sledoval návrat MotoGP do Brna a tak nebyl moc čas na nervy, ale dnes se to rozjelo na plné obrátky. Web AMK Hořice už jsem za dnešek kontroloval minimálně 5x a do toho sleduji neustále i sociální sítě. Vyhlížím startovní listiny a s nimi i mé jmeno v nich. Stále si říkám jestli mi něco neuniklo, nebo jsem neudělal něco špatně. Jestli to vyjde, tak tomu snad sám ani neuvěřím. V životě jsem po ničem tolik neprahnul jako po účasti na závodech na nejkrásnější trati světa. Prosím...
Pondělí 28. července. O víkendu se jel závod fichtlů v malé vesničce na Jičínsku. Klobouk dolů před pořadatelem. Krásně zajištěná akce a profesionální přístup i přes to, že závodníci jedou amatérský šampionát. Nicméně víkend mi opět nedal odpověď na to zda pojedu Hořice. Tak snad se to dozvím dnes. Doufám....
Odpoledne jedeme s maminou do kina. Přistihl jsem se, že i během filmu myslím na svojí přihlášku. Jsem fakt pacoš. Po příjezdu domů jen tak ze zvyku koukám na net jestli už jsou vydané startovní listiny. Při té příležitosti kouknu i na meily.
A najednou to vidím. V příchozí poště je meil od AMK Hořice. No do pr*ele. Je to tu.
Bojím se to otevřít. Zhluboka se nadechnu a otevírám meil. .....................................................................................................................
Jo, přesně takhle bylo ticho. Jak to chceš jinak popsat.
Spadla mi čelist a klidně by mi do huby mohla vletět moucha. Nemůžu uvěřit tomu co jsem si právě přečetl.
V meilu se píše, že moje rezervace místa v depu byla potvrzena a to může znamenat jediné. POJEDU HOŘICE.
Pořád mám hubu dokořán. Vydám ze sebe akorát "Ech" a stále jsem jako opařený.
Musím na vzduch. Jdu ven a pomalu si začínám uvědomovat co se právě stalo. Ty vole, já fakt POJEDU HOŘICE. No to mě po*er. Jdu zpátky do baráku a teď už se začínám usmívat. Dávám průchod emocím. Poskočím si a zařvu JOOOOO.
Musel jsem si dát panáka. A ještě jednoho.
Wau.
Středa 30. července. Startovky jsou oficiálně vydané a já mám tak definitivně potvrzené, že jedu. Řeknu vám, teda napíšu vám, že je to masakr vidět svoje jméno v tom dlouhém a nekonečném seznamu ostatních jezdců. Začínám řešit praktické věci abych zaměstnal mozek a nebyl nervózní už teď.
Úterý 5. srpna. Předvečer odjezdu. O víkendu jsem stihl vše sbalit, připravit a většinu věcí i naložit do auta. Včera a dnes jsem tedy už jen doma poklízel a ladil poslední detaily. Jsem připraven. Ležím na posteli a pořád přemýšlím nad tím, že poprvé v životě nejedu do Hořic jako divák, ale jako přímý účastník. Zvláštní pocit. Po tolika letech snění je to konečně tady. Vlastně si to neumím ani představit. Doufám, že se teď neprobudím a nezjistím, že se mi to všechno jen zdálo. To bych byl fakt nas*anej. Zajímavé je, že zatím stále nejsem nervózní. Vím, že to přijde a je to přirozené a i správné. Bez toho stresu by to mohlo být nebezpečné. Ale víc než kdykoliv jindy si to všechno okolo užívám a neskutečně se těším. No nic. Jdu se na ten svůj sen pořádně vyspat. Vidíme se o víkendu přátelé. Dobrou noc.
Středa 6. srpna. Dnes ještě musím do práce, ale hned po směně házím na vše bobek a razím na tu nejkrásnější trať na světě. V práci to příjemně utíká a najednou zjišťuji, že za pár minut končím. Od mého snu už mě nedělí roky, ale pouhé okamžiky. Pokaždé, když si na toto vzpomenu, tak se mi rozzáří úsměv. Ono se to fakt děje. Ne.
Na tohle prostě nesmím myslet. Musím zůstat v klidu. Zatím pořád jsem pouze zapsaný jako účastník. Do cíle zbývá ještě hodně dlouhá cesta. Prvně by to chtělo alespoň dojet do depa.
Dobrá. Jsem doma a naposledy kontroluji seznam věcí, které s sebou potřebuji. Do dodávky nakládám poslední věci, otevírám vrata, loučím se s pejsky, nasedám do auta a vyjíždím. To, že jsem za sebou ty vrata zavřel, snad psát nemusím. O to abych nebyl nadšený celou cestu se spolehlivě postaralo ředitelství silnic a dál-nic.
Někde okolo Jičína dojíždím velkou dodávku s obytňákem. Říkám si, že to určitě někdo jede taky do Hořic. Sakra. To by klidně mohl být Mráz. No jasně, že je to on. Až se nahlas zasměju. Krásná náhoda.
Do Hořic tedy přijíždíme současně a navzájem si pomáháme všechno postavit. Myslím samozřejmě zázemí. Když je vše hotovo, přichází na řadu zasloužené vychlazené pivo. Dávám jedno a hned potom se vydávám na procházku po okruhu. Beru si notýsek a zapisuji si vše o čem si myslím, že může být důležité: utržené krajnice, propadlé kanály apod.
Musím uznat, že na přírodní okruh je trať ve velmi dobré kondici. Až mě překvapuje jak dobrý je na mnoha místech povrch. To samé se týká zabezpečení okolo samotného okruhu. Vše je tu na tak vysoké úrovni. Muselo to dát obrovské množství práce. Klobouk dolů před pořadatelem.
Čtvrtek 7. srpna. Dnes bude odpočinkový den. Tedy alespoň takový je plán. S kamarádem tradičně procházíme depo, aby jsme pokecali o tom co má kdo nového. Také má za chvilku dorazit kamarádka, která se rozhodla mi přijet pomoc počas závodního víkendu a užít si atmosféru nadcházejících závodů. Každá ruka navíc je dobrá a obzvlášť co se týče přejímek. Tam toho poslední dobou beru tolik, že to sám jednoduše nezvládnu. Kikina je tady a jdeme ji ubytovat. Na chvilku sednem, pokecáme a najednou dostávám úžasnou myšlenku. Navrhuji návštěvu jednoho závodního týmu. Souhlasí, bereme něco málo s sebou a vyrážíme. No......
Pátek 8. srpna. Ech, jsem unavenej. Musím na vzduch. V dodávce, kde spím, to smrdí jak v lihovaru. Bože, ty výpary. Mám pocit, že jsem prošel bitvou o Berlín. Mě snad bolí i oční víčka. Musím se napít vody. Výborně. Teď musím vstát a zjistit jestli fungují všechny části těla. Opatrně! No, je to se mnou jak se škodovkou po servisu. Ledacos funguje, ale přesto je pořád slyšet vrzání a skřípot. Teď je na čase navštívit onu místnost, tedy spíš onu budku. Zde si alespoň v klidu promyslím dnešní strategii. Takže za prvé, dojít do sprch a udělat ze sebe člověka. Voda je příjemně vlažná a chvílemi ledová. Dočista mně to probírá a konečně jsem úplně vzhůru. Dokonce začíná fungovat i mozek. Dochází mi, že je pátek a za pár hodin začínají přejímky. Jdu si na ně připravit vše potřebné. Nerad bych byl za blba, který si vystojí frontu a pak zjistí, že něco zapomněl. Blíží se poledne a spolu s ním i již zmiňované přejímky. Jdu stát frontu už teď. Budu mezi prvními a nebudu tam stát tak dlouho. Tento nápad bohužel dostalo několik dalších lidí a tak se vytvoří fronta ještě před otevřením dveří. Nálada je zde velmi dobrá, takže se člověk při čekání alespoň zasměje. Zhruba po hodině na mně konečně přijde řada a já vstupuji dovnitř. Je zde několik stanovišť a u každého něco dostanete. Je to jako když přijdete na vyšetření a každý doktor vám řekne svojí diagnózu. Je libo klistýr? Ano, tak si popojděte. Teď vážně. Systém mají vymyšlený skutečně dobře. Každý pořadatel má přesný úkol, který s jezdcem musí absolvovat, tudíž se vše urychlí. Tady podpis, tady záloha na vestu pro nováčky, tuhle od nás máte dárek, zde si vyberte tričko a už jen odevzdat licenci jako zálohu proti transpondéru a je to. No jo. Teď už jsem účastníkem české Tourist Trophy. Zbývá aby jsme udělali účastníkem i Hondičku. Mažu zpět ke stanu, kde je třeba udělat několik úkonů. Nejprve umístit transpondér, což je taková malá krabička, která vám měří čas na okruhu, na motorku. Neměl by to být problém, poněvadž se používají speciální držáky, které mám a tak jde opravdu jen o nasazení a zajištění. Je tam. Teď připravit helmy, které musí technik prohlédnout a dát na ně samolepku, dále hrudní chránič, který se musí zkontrolovat zda odpovídá normám. Dále je potřeba vyplnit technickou kartu motocyklu. Do ní se zápiší veškeré údaje jako je například objem motoru, typ chladiva, použité pneumatiky a tak dále. Mám vyplněno, vše dvakrát překontrolováno a můžeme vyrazit. Konečně přijde čas na moji sličnou asistentku. Touto větou většinou zahajuje kouzelník představení. Já teda nemám v plánu Kikinu přeříznout.... no necháme to být. Dávám jí do rukou obě helmy, chránič, kartu, technický průkaz od veterána a sám tlačím motorku. Uf. Je to docela kopeček od spodní louky. Nahoře zjišťujeme, že před námi není vůbec nikdo a můžeme jít rovnou na řadu. Bezva. Tak tohle vyšlo naprosto famózně. Dáváme ještě tradiční fotku z přejímek, bez ní to nejde a šup ke stolku, kde si nás technici rozebírají a už se věnují stavu vybavení i samotné motorky. Vše je v pořádku a už míříme zpět k našemu zázemí. Tohle byl mimochodem poslední krok, který bylo potřeba udělat k účasti v Hořicích. Zajímavé je, že pořád nejsem nervózní, ale všechno si moc užívám. K večeru nás ještě čeká povinná rozprava s jezdci. To je takové školení před každým závodem na kterém nám připomínají, jak se chovat na trati v případě vyjetí sanitních vozů, jak zajíždět do boxů, co se nového změnilo na okruhu, co znamená ta či ona vlajka, představuje se ředitelství závodu, hlavní lékařka a spoustu dalších důležitých informací. Během rozpravy se také dozvídám velmi milé překvapení. Ihned po ukončení rozpravy se všichni nováčci naloží do aut a pořadatel je poveze po okruhu. Spolu s námi pojede legenda a nejúspěšnější jezdec Hořic a tím není nikdo jiný než Marek Červený. Pecka. Tohle je fakt ku*evsky dobrý. Jede několik aut a misto je pro všechny, ale já chci jet v autě s Márou, protože tuším výhodu. Podle plánu zastavují všechny pořadatelské vozy na vybraných místech, kde nám Mára ukazuje na co si dát pozor a kudy vést stopu. Extra školení navíc, mají ti, kteří zvolili spolu se mnou stejné auto. Máme výklad nejen na oněch pár místech, ale i přímo za jízdy, což je fakt super. K tomu co jsem si prošel sám ve středu si teď můžu přidat informace od toho nejpovolanějšího.
Tady bych velice rád poděkoval pořadatelům, protože tohle bylo skutečně skvělé gesto. Chlapi moc děkuji za tuto projížďku. Mě osobně to moc dalo a během víkendu jsem se radami řídil a spoléhal na ně. Děkuji
Po dokončení kola se každý rozuteče svojí cestou a den se nachýlí ke konci. Dávám si ještě jedno pivko na dobrou noc a poté jdu spát. Je předvečer prvního tréninku. Předvečer něčeho o čem jsem snil několik let a na co jsem se poctivě chystal necelých 5 let. Tak dobrou noc.
Sobota 9. srpna. V noci jsem vůbec nemohl spát. Pořád jsem se převaloval a budil. Je 5 hodin ráno a já už cítím tu obrovskou nervozitu. Obrací se mi žaludek, mám průjem, klepou se mi ruce a nohy. Postupně se probouzí depo a napětí roste. Přichází i Ondra, který přislíbil pomoc během celého víkendu. Nestačí se divit, když vidí v jakém jsem rozpoložení. Ostatně to i všichni ostatní. Co chvíli odbíhám za stan a s křecemi do břicha v předklonu cosi křičím do země. Takhle nervózní jsem snad nikdy nebyl. Na druhou stranu jsem taky na jiný závod nečekal tak dlouho. Nikdy mi na něčem nezáleželo tolik jako dnes. Je to taková zkouška dospělosti. Pokud uspěji, tak se sem budu moci příští rok vrátit a pokud ne, nebudu se moc sám sobě podívat do očí. Startujeme motorku, nasedám a spolu s dalšími závodníky najíždíme do uličky ze které nás později vypustí na trať. Jako divák jsem si vždy představoval jaké asi zažívají jezdci pocity, když zde stojí a čekají než dostanou pokyn k výjezdu. Strašný ty vole. Chce se mi zvracet, klepu se tak, až se z toho klepe i motorka a přichází i strach. Sakra ať už jedem. To čekání mě zničí. Čekáme několik desítek vteřin, maximálně pár minut, mně to však přijde jako hodiny. Konečně. Hlavní brána do depa se otevírá, je slyšet pískání traťového komisaře, který tak upozorňuje, že to začíná. Další pořadatel bere do rukou červené prapory a postupně po řadách ve kterých stojíme nás vypouští do prvního tréninku. Už stojí přede mnou, mačkám spojku a řadím jedničku, zvedá prapory, přidávám plyn, pouštím spojku a rozjížďím se. Vjíždím na okruh, zaklapávám hledí a konec. Najednou přestává okolní svět existovat. Vnímám pouze trať a zvuk motoru. Pamatuji si pouze na první kolo, které jsem zajel. Vím, že jsem si v duchu říkal, jak je trať geniální a krásná, protože na sebe skvěle navazuje a člověk si připadá spíše než na přírodním okruhu, jako na dromu. Poté už si vzpomínám pouze na šachovnicový prapor, který ukončuje první rozjížďku. Absolutně netuším kolik jsem jel kol, jaké jsem jel časy. Vím jen, že po průjezdu cílem ze mě vše spadlo. Ne teď nemyslím trenky a helma. Opadl ze mě veškerý stres, který jsem ráno cítil. Do očí mi vhrkly slzy. Teď už to můžu říct nahlas. Já jel v Hořicích. Skutečně se to stalo. Teď se cítím neskutečně šťastný. Byť mám za sebou teprve třetinu víkendu, tak už tohle stačí k tomu abych věděl, že to zvládnu. Nastavuji si v hlavě, že chci především v neděli projet cílem a zažít tu euforii, než se někde zbytečně hnát a riskovat. Zajíždím do depa a už se usmívám do helmy. S Ondrou necháváme schladnout motorku a pouštíme se do servisu. Nabít baterku, zkontrolovat tlaky v gumách, vylít benzín z nádrže a odpočítat ho do druhého tréninku.
Je zvláštní, že baterka se nedobíjí tak rychle jak jsem zvyklý. Je možné, že je to tím horkem? No proud do ní jde a nabíjí se. Nechávám to být, což se později ukáže jako chyba, ale zatím to netuším. Ve volném čase procházím depo a sdílím své pocity z prvního seznámení s hořickým okruhem. Do druhého tréninku sice také nastupuji s nervozitou, ale už s takovou přirozenou. Dokonce se těším až se opět svezu. V mém plánu je odkroužit povinná kola, která jsou nezbytná pro účast v závodě a v závěru tréninku se pokusit zrychlit. Nedávám tomu zrychlení však nějakou důležitost. Pokud to vyjde budu rád a pokud ne, tak si chci alespoň užít ježdění. Prostě na pohodindu. Hned od prvních kol druhé rozjížďky se cítím na trati skvěle. Cítím, že bych skutečně mohl v posledních kolech zatáhnout a bouchnout tam nějaký lepší čas. Jenže přichází technický problém. Motorka začíná vynechávat. Do prd*le to né. Prosím, že se mi to jen zdálo. Jsem teď v místě kde to fakt nemůžu prověřit, ale snad jsem jen špatně dořadil. Ne. Bohužel je to pravda. Motor skutečně vynechává a tak ze strachu, že bych mohl napáchat ještě více škod, zvedám ruku, zajíždím ke kraji a odstavuji Hondu. To je k nas*ání. Stojím tu jak kárka před kovošrotem a můžu jen pozorovat jak ostatní sviští kolem. Na druhou stranu, takový výhled se naskytne jen málokomu. Divácky mám velmi atraktivní místo. Přemýšlím kde se mohla stát chyba a zda vůbec půjde stroj opravit do závodu. Na něco jsem zapomněl, nebo jsem něco podcenil? Proč se to muselo stát zrovna teď a tady? No nic, svoz už je tu a kluci mi pomáhají s motorku dovnitř. Nastupuji také a teď teprve vidím na kolika místech se zastavuje pro padlé stroje. Je to jak po nějaké bitvě. Tak alespoň v tom nejsem sám no. Člověče ten blázen s náma jede jako kdyby nás ukradl. Máš vzadu lidi, křičím, když vidím jak se nakláním i s motorkou z bočních dveří dodávky. Konečně jsme nahoře v prostoru startu a cíle a vystupujeme. Tuto horskou dráhu si rád příště odpustím. Ondra je hned u mě a pomáhá s věcmi i motorkou. Tlačíme ji až ke stanu a ve mě to vře. Když dostaneme Hondu na stojánky, dávám průchod emocím a pouštím ven pár nadávek. Pomáhá mi to se uklidnit. Lepší to vyventilovat sám za dodávkou a v ustraní než si zbytečně vylít zlost na lidech, kteří mi chtějí pomoc a jsou tu kvůli mě. Vracím se zpět a okamžitě začínáme řešit co se stalo. Z více zdrojů slyším, že je na vině baterka. Ano, ta baterka, která mi šla špatně dobít. Tak hlavu vzhůru, protože pokud to tak je a já věřím zkušenějším borcům, tak je to banalita a jedeme dál. Procházím celé depo a snažím se sehnat novou baterii a současně se ujišťuji, že vzniklý problém skutečně způsobila ona. Nabídek na baterku jsem dostal více než dost a je krásné vidět jak v tomto směru drží komunita v depu při sobě. Ve finále mě opět zachraňuje rodina Mrázů a ani bych nespočítal po kolikáté to už bylo. Mají tu samou baterku jako mám já, takže se nemusí absolutně nic upravovat a stačí jí pouze dobít a namontovat. Když je baterie opět na svém místě, projíždím motorku po depu abych zjistil zda problémy přetrvávají. Uf. Zdá se, že je všechno v pořádku a Honda opět žije na plno. Paráda, teď už se jen modlit abych se svými časy, které jsem dopoledne zajel, zvládl kvalifikovat. Jdu si dát srchu a projít se, abych se trochu odreagoval. Stavuji se za kamarádem Ondrou, pro pořádek mu říkejme Ondra č.3 a kecáme o dnešních zážitcích. Oba máme ježdění za sebou a tak už si jen užíváme atmosféru. Čekání na rozpis gridu, to je startovní listina ze které se dozvíte zda a z jakého místa budete startovat do závodu, je sice zdlouhavé, ale i přesto si to tu užívám. Vždyť jsem přece v Hořicích a zde je vždy krásně. Večer mi posílá Ondra č.2 zprávu, že gridy jsou hotové a jedu. Je to tam sakra. Jooo. Já snad to věhlasné mávací kolo v Hořicích opravdu zažiju. Ondra, kterého jsem jmenoval pro tento víkend svým manažerem zároveň píše ať jdu spát. Odmlouvat se nemá a tak tedy jdu, protože ráno začínáme poměrně brzy a chci být fit.
Neděle 10. srpna. Opět nemůžu spát a budím se už v 5 hodin ráno.Takže ranní rituál v podobě kadibudky následné procházky je jasná volba. Jdu se podívat i na startovní rošt, abych vůbec věděl odkud to startuju. Následuje sprcha na probrání a světě div se, je normálně teplá. To je snad znamení zhůry, protože za posledních několik let se mi v neděli nepodařilo sprchovat se v teplé. Vracím se ke stanu a dle instrukcí od Karla Mráze ještě jednou kontroluji baterku. Je v pořádku. Na startu právě probíhá slavnostní zahájení a moje kategorie bude za pár minut vpuštena na trať. Sházejí se Ondrové. S Ondřejem č.2 doléváme pečlivě odměřený benzín (čti odhadnutý, plus 2 litry navíc), Ondra č.1 mi kontroluje tlaky v pneumatikách a Ondra č.3 mi přišel popřát hodně štěstí. Pánové omlouvám se za to označení, ale potřeboval jsem to do článku trochu zjednodušit. Jdeme na to. Sedám na motorku a odjíždím k hlavní bráně, kde už čeká značná část závodníků. Po ch@ se otevírá brána a postupně vjíždíme do zaváděcího kola. Zírám kolik fanoušků už tu je od brzkých ranních hodin. Co vám budu vypisovat, ta atmosféra je neskutečná. Po objetí kola se všichni řadí na své startovní místo, které je značené cedulkou s příslušným číslem. Teď začíná zajímavý cvrkot. Jedni maršálové sbírají cedulky a další už bere do rukou červené vlajky a vypouští jednu řadu po druhé do zahřívacího kola. To už se jede poměrně z ostra. I to je rychle za námi a celé pole se pomalu rovná na roštu a připravuje se ke startu závodu. Vzadu odchází maršál se zeleným praporem a dává znamení dalšímu, který stojí vpředu. Ten balí prapor a ukazuje s ním na startovní semafor. Dámy a pánové, je to tu. Start v Hořicích je na spadnutí. Rozsvicují se červená světla, řadím jedničku a přidávám plyn. Světla zhasínají a já parádně zaspal start. Pouštím spojku a vyrážím, naštěstí jsem nebyl jediný kdo odjížděl jako v pondělí do práce. V první zatáčce je to poměrně zhuštěné a tak se držím lehce zpět. Rád bych vám teď popsal jak probíhal závod, ale bohužel nemůžu. Okamžitě po zhasnutí semaforu jsem zažil naprostou a totální soustředěnost, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Pokaždé jsem dokázal vnímat okolí trati a najít si třeba nějaký brzdný bod jako je například lampa, popelnice a podobné věci. Nyní jsem však jel na pocit. Nastalo neskutečné spojení mezi mojí duší, motorkou a okruhem. Vnímal jsem pouze to co se děje přede mnou a jak ubíhá trať. Nemusel jsem myslet na to kdy mám brzdit, prostě jsem to věděl. Nedokázal jsem ani postřehnout v jakém se nacházím kole a kolik jich zbývá. Vzpomínám si jen, že jsem dostal kolo od nejrychlejších v první zatáčce a snažil se neudělat chybu abych jim nepo*ral krásně rozjetý závod. Párkrát jsem se stihl i otočit abych se ujistil zda za mnou jsou další rychlejší kolegové. Zhruba v podobnou dobu jsem zjistil, že mám hrozně vyschlo v krku a mám úplně "hrbaté" patro v puse. Sakra co bych teď dal aspoň za jednu slinu probleskne mi hlavou. Vydrž Vojto, ještě pár kol a jsme v cíli, pak můžeš klidně vypít rybník. Projíždím poslední Kudrnáčovou zatáčkou a najednou to vidím. Přede mnou vlaje šachovnicový prapor. Ty krávo, ja to dokázal. Ještě před cílem zavírám plyn a raduji se jako kdybych vyhrál. Ty p*čo já právě dojel Hořice. To je neskutečný. Vážně se mi to splnilo. Mávací kolo zde, se nedá popsat, to se musí zažít. I toho posledního jezdce lidi vítají jako hrdinu. Náležitě si to užívám. Mávám co mi ruce stačí a řvu nadšením. Nyní konečně vnímám okolí a průjezd každou zatáčkou oslavuji. Na vodojemu stojí můj kamarád a závodník Pavel Čeřovský. Nabízí pivo. Zastavuji u něj a konečně sundávám helmu. Je to sice jen jeden lok, ale na svlažení to stačí. Mám takovou radost, že nemůžu ani pořádně mluvit. Slova se mi pletou a ze mě lezou jen divné, ale nadšené spojení. Další 2 zastávky věnuji mým přátelům, kteří dělají traťové maršály na úsecích. Pak už jen slavnostně dojet ke startu kde tůruji motor. Zabočuji do uličky ve které je umístěno parc fermé (uzavřené parkoviště v případě, že by někdo chtěl podat na stroj v cíli protest), zastavuji a zhasínám motor. Hladím a poplácávám Hondu po nádrži. Zvládli jsme to. Není vůbec důležité jak, ale zvládli. Příjmám první gratulace a dokonce slyším, že jsme si zajeli pro solidní výsledek a čas. Údajně jsme zrychlili o 9 sekund oproti tréninku a dojeli si pro 15. místo a tedy pro jeden bod. Ku*va to zní dobře na premiéru. Pořadatel nás pouští z parc fermé a já tlačím motorku ke svému stanu. Před ním mě čeká velmi milé a dojemné překvapení. Celá rodina Ondry Mráze (tedy Ondra č.1) stojí nastoupená, tleská mi a blahopřeje k solidní premiéře v Hořicích. Za toto moc děkuji, vážně mě to dostalo. Najednou je okolo spousty lidí a každý mi gratuluje. Hergot, neslavím něco? Nezaspal jsem narozeniny? Nebo jsem se přes noc oženil a nevím o tom. Možné je všechno. Někdo z přítomných poznamená ať zavolám mamce. No, dobrý nápad. Vytáčím číslo a ozývá se jen funění. Ta snad bojuje s medvědem ne? Ozve se jen "Vydrž, UF, jdu nahoru, UF, za tebou". Ahá. Teď už chápu to funění. Štráduje si to od náměstí nahoru a to je solidní kopec. Tam se zadýchá i Tatra s vlekem. Svlékám totálně propocenou kombinézu a jdu se na umývarku trochu osvěžit. Vracím se ke stanu a chvíli po tom přichází uplakaná mamina. Padá mi kolem krku a pouští slzy štěstí na rameno. Mimochodem z tohoto máme dost autentickou fotku, tak si můžete dotvořit obrázek o tom jak to vypadalo. No a my jsme přátelé v úplném závěru mého vyprávění. Myslím si, že lépe to zakončit nešlo. Tento závěr napsal totiž sám život. Mně už zde čeká pouze zbalení všech věcí a naložení do auta. Původně jsem si sice plánoval, že zde zůstanu do pondělí a dojetí do cíle řádně oslavíme, ale dolehla na mě únava. Když vezmu v potaz veškerý stres, málo spánku, minimum jídla a vysoké teploty, tak se ani není čemu divit. Více než jindy se těším do své vlastní postele a poprvé v historii se těším domů z Hořic. Vždyť oslavit to můžeme jindy. V podvečer tedy skutečně mířím směr domov a při odjezdu si vzpomínám jak jsem stejnou trasu absolvoval v květnu a říkal si "Tak snad v srpnu". Usměji se a z vesela zatroubím. Mé milované Hořice, vidíme se příšťí sezónu. Jsem šťastný.
Nezbývá než napsat tradiční a nezbytné poděkování.
Velmi děkuji všem, kteří mě celou dobu podporovali, navštívili mě během víkendu a posílali pozitivní energii.
Dále chci moc poděkovat rodině Ondřej Mráz, protože bez vás přátelé, by to absolutně nešlo. Vaše materiální a psychická pdopora je pro mě neodmyslitelnou součástí závodů. Jsem neskutečně vděčný za onen víkend na rallye.
Další obrovský dík patří mému kamarádovi a nyní manažerovi Ondra Plítek za obrovskou pomoc a podporu během mých premiérových Hořic.
Poděkovat také musím pánům Lukáš Plíšek a František Loučka především za psychickou podporu. Vy víte chlapi.
Další poděkování patří Kristyna Sliwková za pomoc u přejímek a fajn pokec.
Neodmyslitelné díky putují všem fotografům, kteří si v hledáčku našli dvojici Kosák a Honda. Nebudu vás zde jmenovat, protože bych nerad někoho opomenul. Fotek mám tentokrát více než dost a bohužel jsem ztratil přehled od koho. Proto promiňte, ale děkuji obecně všem
V neposlední řadě musím poděkovat pořadatelům. Jejichž práci bych velice rád vyzdvihl. Od všech, kteří se účastnite příprav a samotného víkendu jsem zažil velmi profesionální přístup a milé a ochotné jednání. Děláte to skutečně dobře a ty roky zkušeností jsou znát. Prosím za pořadatele považuji každého kdo nějak přispívá a nerozlišuji zda je to traťový maršál, časoměřič, zdravotník či kontrola u vstupu. Všichni si zasloužíte obrovské uznání a potlesk. To díky vám, jsem si mohl spolu s ostatními splnit sen.
Děkuji
RedX International CZ
Automoto klub v AČR Hořice
https://300zgh.cz/
