22/02/2024
Až zvětrá ten kus šutru.
Výstava obrazů Karolíny Šrámkové, která je fascinována nekompromisní procesualitou přírody a sochaře, básníka a galeristy Libora Hřivnáčem, jehož zde vystavené kameny vypovídají o „archeologii paměti“ můžeme navštívit v brněnské galerie G13.
Čas i přes svou relativitu je nedílnou součástí našich uvědomovacích procesů a každý okamžik, ať je několikasekundový, nebo několikatisíciletý vztahujeme k věčnosti. Setkání těchto dvou autorů může se zdát náhodné, ale pozorností a zastavením se v čase, můžeme zjistit, že nic náhodného se neděje.
Ačkoli hmota koluje od vzniku k zániku, „duch se vznáší nad vodami.“
Z kamenů, kterým se ve své sochařské práci věnuje Libor Hřivnáč, mne tentokrát oslovily fragmentální objekty s jakousi architektonickou stopou, kameny mlčící samy k sobě, zahalené tajemstvím, nedořečené,
a přesto vypovídající o jasné historické kontinuitě. Libor přistupuje k nalezeným kamenům s neobyčejnou citlivostí k jejich struktuře, barvě a autonomii. Mlčí s nimi a poté do těchto panenských kamenů vytesá nejen jejich duši, ale vetkne do nich i vzpomínku ze setkání s člověkem. Jako by stále hledal ideální potencionální formu kamene. Navštěvuje staré lomy, kde se těžilo pro konkrétní monumentální stavby.
Ty jsou sice dávnou historií, která ovšem nemusí být až tak mrtvá pro starou duši a uctívače konzervativních forem a hodnot. Přestože Libor pokorně respektuje svá měřítka, tak svou prací rezonuje s dávnými kameníky, staviteli a sochaři, snažícími se do kamene vtesat a postihnout svou touhu po nesmrtelnosti.
I jeho dílka nás přesvědčují, že kámen je k tomuto mimořádně vhodný. Předkládá nám ovšem paradox, možnost dotknout se „hedvábně pomíjivé“ jemnosti kamene a jeho zdánlivě nesmrtelné paměti. Ovšem
s bezradnou pomíjivostí vůči věčnosti. V zápasu s časem už se některých vzpomínek zaznamenaných
v „šutru“ vůbec dotknout nemůžeme. Jak sám konstatoval: „Z horkých plynů nicoty vznikla hmota. Kámen.
Z kamene sochy, aby se tyto opět přeměnily v nicotu plynů. V prach. To je cyklus světa. Krajiny. Také nás, lidských bytostí.“
A tímto se dostáváme k druhé autorce této výstavy. Ač se na nás usmívá milá a sympatická dívčina, tak její malby nás mohou vrhat do nejistoty prozrazující hluboké myšlenkové procesy sebeuvědomování skrze pomíjivost forem. U krajinomalby jsme zvyklí očekávat vstřícnost k divákovi, ale tady je přednesena nekompromisní krása dočasnosti. Karolína pracuje s myšlenkou proměny, destrukce a rozkladu vlivem přírodních procesů. Přestože přírodu podvědomě vnímáme jako jistotu a necháváme se unášet její krásou
a harmonizujícími účinky, její toulání přírodou je zabarveno prožitkem koloběhu a dočasnosti forem.
Sleduje procesy tlení, tání ledu, přeskupování kamení a skal vlivem přírodních sil.
Je fascinována silou živlovosti v její drobné podobě jemných lesních potůčků, stejně jako monumentální síle odlamování čela ledovce. Nachází ji a zobrazuje v její neosobní formě, formě universalia. A pokud se v malbě přiznává k nějaké osobnější, tak je to přísná struktura členění mysli. Do malby ji občas vetkla jako geometrizující prvek. Její analytická schopnost sledování myšlenkových procesů a činnosti mysli je vzorcem, který se překrývá s procesualitou přírodních dějů. Je to též přísný řád ohraničený smrtí. Ovšem smrtí, která neznamená konec, ale proměnu sil duševních, podobně jako vidíme u transformace hmoty. Karolína tuto transformaci prožívá jako přirozenou a tudíž osvobozující. Přesto to může na některé diváky působit sklíčeností, jelikož charakter malby koresponduje se schopností přírody narušovat a rozpouštět i onu paměť. Drsná síla přírody zaoblující vše ostré, nepřirozené, nejsoucí v souladu. Včetně citů a jejich vazby na lidskou historii. Procesuální práce s malbou zdá se být zároveň odkazem k orientálním filozofiím taoismu a zenbuddhismu. Malby jsou stejně neuchopitelné jako buddhistické koany, jen vzácně poeticky vstřícné jako haiku. Nad tímto pojetím se vznáší Duch stále sílící v iluzorním boji s hmotou. Sílící v procesech a touze po pochopení. A za tímto procesem zůstávají lidské stopy.
„Vyhrabali jsme to ze země, kde už to začala příroda čistit od nánosu původního účelu. A my už si nemůžeme rozpomenout. Proces čištění už je ve fázi, která naši paměť vyřadila. Tam už naše vzpomínky nesahají, vše za krátko pomine. Za pár milionů let, jen co zvětrá ten kus šutru.“
Jan Spěváček, 2024
