12/07/2026
Jana Šamánková
12.7.1944
- život zasvěcený valašskému folkloru
Mgr. Jana Šamánková, narozená 12. července 1944 ve Frenštátě pod Radhoštěm, patří k nejvýznamnějším osobnostem folklorního života na Frenštátsku. Pedagožka, tanečnice, choreografka, organizátorka kulturních akcí a zakladatelka souboru Sedmikvítek zasvětila podstatnou část svého života uchovávání valašských písní, tanců, krojů a lidových zvyků. Její práce však nespočívá pouze v ochraně minulosti. Dokázala tradiční kulturu předávat dětem a mladým lidem tak, aby se stala přirozenou součástí jejich života.
Dětství ve folklorní a učitelské rodině
Jana Šamánková vyrůstala v prostředí, v němž byly pedagogická práce, místní historie a lidová kultura přirozenou součástí každodenního života. Sama svou rodinu označila za „kantorskou“ – její dědeček byl řídícím učitelem, učitelkami byly také jeho tři dcery a pedagogické povolání si zvolili i další členové rodiny. Později se učitelkou stala rovněž Jana Šamánková a v pedagogické i folklorní tradici pokračoval její syn Petr Šamánek.
Jejím otcem byl Leopold Genser, učitel, vlastivědný pracovník a folklorista, který se podílel na rozvoji frenštátského školství, na vzniku městského muzea a na organizaci někdejších valašských slavností na Horečkách. Po druhé světové válce patřil mezi spoluzakladatele Valašské družiny ve Frenštátě a roku 1950 stál spolu s dalšími nadšenci také u zrodu Valašského souboru Radhošť v Trojanovicích.
Matka Vlasta Genserová byla učitelkou, sběratelkou lidových tanců, choreografkou a vedoucí folklorních souborů. V okolí Frenštátu a Trojanovic zapisovala původní tance přímo od pamětníků. Šedesát z nich bylo roku 1991 vydáno ve sbírce Trojanovské tance. Ve spolupráci s výtvarníkem Antonínem Strnadlem se zasloužila také o obnovení podoby trojanovického lidového kroje. Vedla soubor Ondráš na frenštátském gymnáziu a dlouhá léta působila v souboru Radhošť v Trojanovicích.
Jana Šamánková tedy nevstupovala do světa folkloru pouze jako zájemkyně o tanec. Vyrůstala uprostřed rodinného úsilí o zachování místních písní, tanců a obyčejů. Viděla, že folklor není jen vystoupení v kroji, ale také dlouhodobá sběratelská, pedagogická a organizační práce.
První taneční a pěvecké zkušenosti
K lidovému tanci a zpěvu se dostala již jako dítě. Prameny se v přesném letopočtu mírně rozcházejí: novější medailon uvádí, že začala zpívat a tančit ve valašských souborech roku 1949, zatímco oficiální profil města zmiňuje rok 1953. Jisté je, že folklor ji provázel od raného dětství a že později působila v souborech ve Frenštátě pod Radhoštěm i v Brně.
Základní zkušenosti získávala nejen na zkouškách a vystoupeních, ale také pozorováním práce svých rodičů. Její matka vedla taneční nácviky a sbírala materiál na pasekách v okolí Frenštátu a Trojanovic. Při setkáních s místními obyvateli jí někdy pomáhal spisovatel Bohumír Četyna, který měl mezi lidmi důvěru a dokázal pamětníky přimět, aby vyprávěli o starších tancích a obyčejích. Jana Šamánková tak od mládí poznávala folklor jako živou součást rodinné a místní paměti.
Odborná příprava a choreografické vzdělání
Přestože byla obklopena zkušenými folkloristy, nezůstala pouze u rodinné tradice a praktických zkušeností. Vystudovala pohybovou výchovu na Lidové konzervatoři v Ostravě, absolvovala choreografickou školu vedenou významnou tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Alenou Skálovou a prošla rovněž Studiem, respektive školou Valašského tance.
Tato průprava jí poskytla odborný základ pro tvorbu tanečních pásem a pro práci s různými věkovými skupinami. Dokázala spojovat znalost původního folklorního materiálu s pedagogickými a choreografickými postupy. Její cílem nebylo vytvořit pouze efektní jevištní podívanou, ale zachovat charakter tanců, jejich regionální původ, hudební doprovod i vazbu na konkrétní lidové zvyky.
O její aktivní taneční činnosti svědčí rovněž odborné dokumentace valašských tanců. V publikovaných záznamech vystupovala například při předvádění tanců Kohut z Trojanovic, Kožuch z Trojanovic nebo Holešovská mazurka z Trojanovic. Tyto záznamy měly význam nejen pro veřejná vystoupení, ale také pro uchování podoby jednotlivých tanečních figur a forem pro další generace.
Založení souboru Sedmikvítek
Zásadní okamžik v jejím životě přišel v roce 1980, kdy založila dětský folklorní soubor Sedmikvítek. Soubor vznikl původně v Trojanovicích a od devadesátých let působil ve Frenštátě pod Radhoštěm při Domě dětí a mládeže Astra. Jeho činnost přímo navázala na sběratelskou a choreografickou práci Vlasty Genserové.
Sedmikvítek byl od počátku koncipován jako prostor, v němž se děti neučí pouze jednotlivé taneční kroky. Poznávají také lidové písně, nářečí, kroje, dětské hry, obyčeje a tradiční svátky. Soubor pracuje s autentickým materiálem z Valašska a ve svých programech představuje jak regionální tance, tak zvykoslovná pásma. Tanečníky doprovází cimbálová muzika tvořená houslemi, violou, cimbálem a kontrabasem.
V době udělení Ceny svatého Martina v roce 2002 měl Sedmikvítek podle městského medailonu 126 členů rozdělených do sedmi skupin podle věku a tanečních schopností. Takový rozsah ukazuje, že nešlo pouze o malý zájmový kroužek, ale o významnou instituci systematické folklorní výchovy.
Jednotlivé věkové skupiny pracovaly samostatně, ale při významných výročích a koncertech vystupoval také celý soubor. Postupně vznikla předškolní, dětská, starší dětská i mládežnická část. Od roku 1987 se na vedení a choreografické práci podílel rovněž syn Jany Šamánkové Petr Šamánek, čímž se rodinná folklorní tradice přenesla do další generace.
Folklor jako výchova, nikoli pouhá podívaná
Význam Sedmikvítku nelze měřit pouze počtem vystoupení nebo získaných ocenění. Jana Šamánková chápala práci s dětmi především jako výchovu ke vztahu k rodnému kraji. Děti se v souboru učily spolupracovat, vystupovat před veřejností, respektovat pravidla skupiny a pečovat o svěřené kroje. Současně získávaly povědomí o tom, jak žili, pracovali a slavili jejich předkové.
V programech Sedmikvítku se objevovala témata spojená s pasením ovcí, řemesly, jarními a velikonočními zvyky, stavěním a kácením máje, tanečními zábavami i dětskými hrami. Při frenštátském kácení máje v roce 2018 například Jana Šamánková provázela vystoupení složené z pásem Zahánění ovcí, Co se škádlívá, to se rádo mívá, Řemeslnické tance a Kácení mája.
Podílela se rovněž na zpracování tanečního materiálu z pomezí severního Valašska a Slovenska. Pásmo čardášů připravila podle zápisů folkloristy Mikulenky ze Zubří; později jej choreograficky rozpracoval Petr Šamánek. Tento příklad ukazuje, jak se v její práci spojoval historický zápis, odborná interpretace a jevištní provedení.
Práce pro širší folklorní hnutí
Činnost Jany Šamánkové postupně přesáhla hranice jednoho souboru. Od roku 1981 byla členkou okresního poradního sboru pro lidový tanec a od roku 1984 působila v krajském poradním sboru pro lidový zpěv a tanec. V roce 1993 se stala předsedkyní Valašského folklorního sdružení, později označovaného také jako Valašský folklorní spolek.
V této funkci se podílela na koordinaci souborů z různých částí Valašska, na přípravě přehlídek, soutěží, seminářů a společných vystoupení. Její jméno se objevuje také u regionálních postupových přehlídek dětských folklorních souborů a soutěží dětských zpěváků lidových písní. Její organizační působení je doloženo ještě v programech celostátních přehlídek připravovaných pro rok 2025.
Na Frenštátsku zavedla tradici dětských valašských bálů, přehlídek dětských i dospělých folklorních souborů a soutěžních setkání dětských zpěváků. Tyto aktivity vytvářely příležitost nejen pro veřejnou prezentaci, ale také pro vzájemné setkávání vedoucích, muzikantů, tanečníků a odborných porotců.
Obnovení Frenštátských folklorních slavností
Jedním z jejích největších počinů bylo obnovení Frenštátských folklorních slavností v roce 2000. Navázala tím na někdejší národopisné slavnosti pořádané na Horečkách v padesátých letech 20. století. Na organizaci původních slavností se významně podílel také její otec Leopold Genser.
Pod vedením Jany Šamánkové získaly novodobé Frenštátské slavnosti podobu rozsáhlého folklorního festivalu. Vedle domácích souborů se na nich představovali hosté z jiných částí České republiky i ze zahraničí. V některých ročnících přijely soubory z Číny, Indie, Panamy, Kostariky a dalších zemí. Zároveň zůstával pevnou součástí programu valašský folklor, dětské pěvecké talenty a připomínání jubilujících souborů a zasloužilých folklorních osobností.
Organizace takové akce podle Jany Šamánkové zahrnovala získání financí, sestavení programu, oslovení domácích a zahraničních souborů, zajištění ubytování a stravování, přípravu scénářů a konferenčních textů i koordinaci dobrovolných spolupracovníků. Právě tato méně viditelná práce byla podmínkou toho, aby se několikadenní festival mohl uskutečnit.
V roce 2025 se konal již 26. ročník obnovených slavností. Program tehdy připomněl 75. výročí založení souboru Radhošť a 45 let existence Sedmikvítku. Jana Šamánková byla nadále uváděna jako ředitelka festivalu, což dokládá mimořádnou kontinuitu jejího organizačního působení.
Cena svatého Martina
Za dlouholetou tvůrčí, pedagogickou a organizační činnost obdržela Jana Šamánková v roce 2002 Cenu svatého Martina, nejvyšší ocenění města Frenštát pod Radhoštěm. Cena jí byla udělena především za udržování folklorních tradic mezi dětmi a mládeží a za obnovení Frenštátských folklorních slavností.
Stejné ocenění získala již v roce 1995 její matka Vlasta Genserová. Udělení městské ceny matce i dceři symbolicky potvrdilo význam dvou generací jedné rodiny pro uchování kulturního dědictví Frenštátska a Trojanovic.
Odkaz Jany Šamánkové
Význam Jany Šamánkové spočívá především v tom, že dokázala propojit několik oblastí, které bývají často oddělené. Je tanečnicí znalou původních tanečních forem, choreografkou schopnou připravit jevištní program, pedagožkou pracující s dětmi, organizátorkou velkých festivalů i představitelkou regionálního folklorního hnutí.
Její práce ukazuje, že ochrana tradic neznamená jejich uzavření do muzejní vitríny. Píseň musí být zpívána, tanec tančen a kroj nošen, má-li zůstat skutečně živou součástí kultury. Sedmikvítkem prošlo během desetiletí velké množství dětí, které si odnesly nejen znalost konkrétních písní a tanců, ale také vztah k Frenštátu, Trojanovicím a krajině pod Radhoštěm.
Za mimořádně důležitý lze považovat také mezigenerační rozměr její činnosti. Převzala zkušenosti rodičů Leopolda a Vlasty Genserových, rozvinula je v pedagogické a organizační práci a část odpovědnosti postupně předala synu Petru Šamánkovi i dalším vedoucím. Právě taková kontinuita je jedním z předpokladů, aby regionální kultura přežila změny životního stylu, zánik starých komunit i ústup původního nářečí a zvyků.
Jana Šamánková se svou celoživotní prací zařadila mezi nejvýraznější nositele kulturní paměti Frenštátska. Díky její vytrvalosti zůstávají valašské písně, tance a obyčeje součástí veřejného života města – nikoli pouze jako připomínka minulosti, ale jako živé dědictví předávané dalším generacím.
