16/06/2026
Před 105 lety měla na scéně dnešního Mahenova divadla původní premiéru operní novinka Otakara Ostrčila LEGENDA Z ERINU.
Jak se líbila stréčkovi Křópalovi, si můžete přečíst v článku, který vyšel v Divadelním listu o dva dny později. 👉
Stréček Matěj Křópal z Břochovan bele na té nové opeře „Legenda z Erinu“ v brněnskym divadle (18. 6. 1921)
Dostal sem pismo : „Milé pantáto! Ve štvrtek 16. června t. r. bode se v našem divadle dávat po prvni nová opera „Legenda z Erinu“. Nechte všecké práce a přejeďte do Brna omrknót a odhadnót to!“ Podepsané bele sám pan direktor Štech. To se vi, že sem to odřeknót nemohl, dež tak vesoké pán mě vlastnoručně pozvale a zaroveň poslale léstek do prvni řade. Zajimalo mě to toze, co to bode za novó legendo. – Znám všelejaky legende. O tem, jak sv. Prokop oral čertem, jak sv. František kázal ftákům a jak chodil po vlnách ani si pantofle nezamokřel a o sv. Petru a Páno Kristo je jich nekolek. – Jel sem teda hneď do Brna a v divadle seděl sem ten večir hneď za kapelnikem, takže sem mo direkt čoměl do not. – „Legenda z Erinu“ je nováčeská opera, keró složel Otakar Ostrčil a věřte, že ten Ostrčil mosi bet hlava notama načesto prošpikovaná. To je ta némoderněši mozeka , jaka muže bet. To Vám přejo slešet! Neco nadobro novyho! To nende ani na třasák, ani na sosedskó lebo na válčik – ale hned slešite kvik! kvik! ramtata, rimtata! šóst! šóst! ric! pic! jak dež se všeci čerti ženijó a hned zas hrrr! brrr! bum chrbéc! jak dež se žene bóřka na hanáckó órodu. A zpěváce, abe měle hlase na nekolek sáhu. – Kde só te čase, dež za méch mladéch let páni rechtoři dělale mozeko! Pěkně pro dva hlase, ať to belo „Kyrie“ lebo „Tedejum“ lebo „Jak si krásné Jezulátko“! A né moc do véške ani do hlóbke a pěkně pomalóčke, abe se zpěváce nezadéchale a veleky pause, abe si muhle odkašlat. Varhane a hosle hrále peglaituňk, sem tam frkla trumpéta, basa brrm, boben bum a veteráni za kostelem póštěle salvo!
Včel je ale svět načesto jiné. Máte to ve všeckym! V maliřstvó, v sochařstvó a vemte si třeba to novy básnictvi! Jindá dež napsal básnik „Muj milé Macko, ešle chceš facko, přendi si k nám, já ti jo dám“! a lebo „Króžek je železo, má zlatá Terézo, vzpominám na tě, mám novy gatě“! – tož každé hneď veděl, oč běži! Ale dnes abes to moderni básničko čtl od vrcho dule, od spodo na vrch a furt do kola a teprvé za tédeň na to přendeš, co ten pan básnik chtěle řict a dež na to nepřendeš, tož si mosiš pokorně řict: „Holt, to je moderni věc a te, Matějo, se tróba!“ A tak je to e s tó moderni mozekó! Jož dávno hrajó a te mesliš, - že štymojó. Dnes nesmiš přejit do divadla sednót si jak vlapan a meslet si: „Mili páni zpěvaci a mozekanti mosite mě pobavit, dnes so naložené jak slaná okurka, tož mě mosite poverazet!“ Chacha! Kdepak to! Dnes mosiš přejit do divadla s čestó hlavó a tak řikajic filosofijó – to znamená – s rozomem v hrsti! – Néni, jak bévávalo! A je to tak dobře! Svět nesmi zostat stát! a mozeka take má svó cesto! Já néso proti novotám, třeba mně nadávajó klerigál a povidám Vám, že ta „Legenda“ se mně lébila a dež já řekno, že se mně neco lébilo, tož sakra lébilo, mosi to bet dobry a dost! – Óspěch to mělo velekajzné a ledi belo plno. Pan skladatel přejele e s paničkó, abe to na svy vlastni oše slešele a s něma přejela e řada kritiku a slošnéch ledi až z Prahe, abe viděle, jak v Brně ten komšt mastijó. V přestávkách pré si šoškale ti z té Prahe, že pré be v Praze to tak neprovedle, protože be nebelo té choti k štodyrováňo a té láske a oddanosti, jakó majó v Brně ke každymo zvlášť k českymo kósko! –
Dež sem viděl na začátko, že leze k pulto ten šéf Neumann, tak si povidám: „Jož je dobře! Jak to má Hanák v rokách, nepřevali se to!“ A skotečně! V parkétuře vezdvihl každé puntik a zpěváce zpivale všeci s takovém gurášem, jak debe na to počétale, že ten Ostrčil jich všecke jednó angažiroje do Prahe. A mozekanti? Ti dělale dive! Nésó note jako note! V té „Legendě“ abe ti mozikanti měle ešče jedno oko na nose! Dvóma těžko přehlidnót! Sám křižek, sám ocásek, hneď je to dlóhy, hneď krátky, hneď přes kobelkó, hneď za kobelkó a v kapce abe měl každé ten mozekant škatolko s rezervnima stronama, protože jak přende fortissimo a ten pan Neumann šóstne hulečkó, tož přestávajó špáse! Strone, debe bele z řetazo, nevedržijó, mosijó poknót! – Režijo měl jakési Pujman. Mladé chasnik a pré toze starostlevé. Ten pré be jenom zkóšel! A dež só zpěváci jož nadobro otáhani a meslijó si „snad jož nás posti na oběd“! tož on si protře cvikr a – „Pánové, prosim Vás, nezlobte se, ale ešče jednó od začátko“! A mili zpěváce otáhnó žalódek řemeňem a bez hlesnoti zkóšijó dál! Tož to je desceplena! – Šak to také klapalo! Každy hébnoti roke na mozeko, každe krok anjs, cvajs, draj – na pravo, anjs, cvaj, draj – na levo! – Vépravo měl na starosti ten maléř Boži – pan Schneiberg. Kulise, obleke, to všecko belo nad ledsky pomešleni! Pan skladatel Ostrčil seděle v lóži, hobo měle pořád osměvavě nyštymovanó a belo vidět, že só spokojené. Pleskáni, vevoláváni a sláve belo bez konce. Pěkné večir a dé jich Pánbu hóšť!
