Revenantea

23/02/2026

V polovině června loňského roku jsme pro děti z okolních obcí připravili jedno z našich okének do historie, a sáhli jsme rovnou po tom z nejbrutálnějších historických reenactmentů – hromadného upalování.

Tentokrát ovšem bez inkvizice, bez přiznání vynucených mučením a bez morální paniky.

Přišly mi se zpožděním nějaké obrázky, tak se podělíme.

Ačkoli jsme upalovali pouze špekáčky, dělali jsme to důsledně.

Oheň hořel, děti pokládaly zvídavé – a překvapivě dost trefné – otázky, rodiče předstírali, že mají situaci pod kontrolou a repliky historických popravišť pro jeden z nejhorších trestů v repertoáru středověké „spravedlnosti“ se předvedly v celé své kráse, ač pouze v měčítku 1:10, takže jedinou reálnou torturou bylo rozhodování mezi hořčicí a kečupem, popřípadě pro otce mezi pokoutně vypitým pivem a přiznanou limonádou.

Ukázalo se, že:
– špekáček opékaný nad otevřeným ohněm chutná lépe než cokoliv z mikrovlnky,
– dým má zvláštní schopnost přitahovat přesně ten typ účesu, který byl právě umyt,
– a že dějiny inkvizice získají největší pozornost při vůni spáleného masa

Nechyběl smích, lehké spáleniny (výhradně potravin), ani tradiční otázka: „Je to už hotové, nebo tomu ještě dáme chvíli?“, což byla konečně otázka, která mohla padnout - podobně, jako zde nyní z úst starostlivé maminky – i před tři sta lety z úst „starostlivého“ inkvizitora.

Byl to podvečer, kdy se historie nečetla, ale voněla. Po dřevě, po mase, po létě a po lidech, kteří jsou ochotni se sejít, zapomenout na displeje a místo toho sledovat plameny a poslouchat výklad stejně napjatě, jako by šlo o živý přenos z 15. století.

Děkujeme všem, kdo přišli (zejména pak těm, kdo dorazili překvapivě i z dost velké dálky), přinesli dobrou náladu, vlastní klacky či vesměs vlastní děti. Vaše účast vám zajistila možnost vidět funkční modely historických hranic tak, jak je vlastně ještě nikdo nikdy neviděl (doposud jsme to znali pouze z dřevorytů a popisu kronikářů.

A pokud jste to nestihli – nevadí.

Není to naposled, co zapalujeme hranice… ;-)
Revenantea

Historie, která chutná i s hořčicí.

23/02/2026

První únorový večer v kinosále v jinak poklidné vesničce v politavské dolině začal stylově – vypuštěním skutečné bestie.

Ano, skutečné. Ne, obecní rozhlas nelhal. A ne, myslivci tentokrát nemuseli zasahovat. Bestie byla disciplinovaná, fotogenická a – na rozdíl od některých historických teorií – držela tvar psa, jímž také byla.

Poté, co se můj soukromý lehce radioaktivní přerostlý vlkodlakopes z Ukrajiny jménem Bismarck prohnal mezi překvapenými diváky, aby se zamotal do kabeláže mikrofonu, a poté se proti očekávání poklidně smotal pod žebřinami, přišla na řadu technika.

Technika se rozhodla, že nám připomene, že i v 21. století je pokrok jen dobře maskovaná forma improvizace. Mikrofony si hrály na francouzský odpor, projektor na avantgardní umění a kabeláž na existenciální drama. Naštěstí jsme my i publikum prokázali, že když Francie 18. století přežila bestii, Zbýšov 2026 přežije nekvalitní HDMI.

Ale nakonec to nějak šlo.

Historický badatel Mgr. Martin Foltýn provedl publikum historií případu tak precizně, že některé legendy se rozpadly rychleji, než internetová diskuze pod článkem o vlcích v Beskydech.

Padly mýty, zazněla fakta i otázky… a občas i nervózní smích v momentech, kdy si se ve finále odkrylo, že realita je někdy sice méně poetická než pohádka.

Rozuzlení celého fenoménu ve světle moderního výzkumu pak možná nebylo bombasticky překvapivé, ale na straně druhé se potvrdilo, že to nejjednoduší řešení bývá obvykle správné.

Po tematickém povídání následoval film „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“. Stylový, přehnaný, krásně temný – a přesně ten typ snímku, po kterém si člověk říká, že 18. století nebylo romantické, jen špatně osvětlené.

Děkujeme všem, kteří dorazili, vydrželi technické vzepětí civilizace a nenechali se sežrat ani legendou, ani realitou.

A pokud jste nebyli?

Nevadí. Bestie ví, kde bydlíte, a bude-li zájem, ráda za vámi přijde.

REVENANTEA
Historie, která baví.

30/01/2026

…NĚCO TADY ZABÍJELO…
a NE, nebyl to divnotýpek, co bydlí na kopci. Zatím.

Slyšeli jste o Gévaudanské bestii?

Pokud ne, gratuluji – právě jste objevili díru ve svém vzdělání velikosti francouzského venkova 18. století, plnou mrtvých, paniky a velmi špatných nápadů.

Ale tu díru lze tuto neděli večer kousek od Slavkova u Brna snadno zacelit.

Francie. Mlhy v horách. Kříže u cest. Kostely plné proseb. Panika. Spousta mrtvých a také spousta často velmi kreativních teorií.
Oficiální vysvětlení znělo: „Vlk.“
A realita po krátkém zívnutí odpověděla: „Ani náhodou."

A přesně o tomhle nedělní večer bude. Zvolili jsme ho ze zkušenosti proto, že všichni budou doma z prodloženého víkendu, a padne-li otázka "...co s načatým večerem...", nabídne se tahle událost.

Protože suchá přednáška by byla nuda (a tahle bestie si zaslouží víc), na výklad navazuje film „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“.

Proč ho vidět? Především proto, že zjistíte svého času nejkrásnější žena světa Monica Bellucciová opravdu existuje a byla by sexy i bez vyzývavého korzetu (ano, je to důvod přijít už samo o sobě, věřte mi). Krom toho tam Mark Dacascos s nonšalancí varietního umělce elegantně mlátí lidi, Samuel Le Bihan se snaží neumřít a vynikající Vincent Cassel dělá ... Vincenta Cassela.

Předtím vám ale Mgr. Martin Foltýn, pedagog, sociolog a neortodoxní historický badatel vysvětlí rozdíl mezi faktem, legendou a totálním historickým bizárem, u kterého si i Netflix říká: „Hele, tohle už je moc.“ A věřte, že to bude stát za to stejně, jako dekolt výše zmíněné krasavice.

KDY? Neděle 1. února 2026 od 17:00
KDE? Zbýšovský kinosál (mezi vinárnou a obecním úřadem – ano, symbolické)
Vstupné: Volné
Občerstvení: Zajištěno. A rozhodně lepší než v roce 1764.

UDÁLOST TADY:
https://fb.me/e/5cdSb6lud

Prosím:
✔ přijďte
✔ označte kamarády
✔ SDÍLEJTE, ať se info o této zajímavé události šíří rychleji než panika v 18. století

Protože některé legendy si zaslouží být slyšeny.
A některé večery si zaslouží trochu temna, smíchu a historické krve na podrážkách.

🖤 Revenantea – historie, která kouše.
Sledujte nás pro další události https://www.facebook.com/profile.php?id=61575715558036

21/12/2025

05/09/2025

Příprava stanoviště ve Zbýšově vrcholí!

Zatímco běžné smrtelníky čekalo po práci odpoledne s pivem a Netflixem, u nás se jiskřilo, brousilo, hořelo a občas i zaklela matka kovadlina. Chystáme totiž jedno speciální stanoviště pro zbýšovské děti v rámci “Loučení s prázdninami”, které společně organizují místní dobrovolní hasiči, myslivci a další dobrosrdeční blázni.

Mohli jsme to samozřejmě celé odšvindlovat. Udělat klec pro plánované herní stanoviště z palet, přivázat k ní mašličku a tvářit se, že je to rekvizita z 15. století. Mohli jsme informace o historii natisknout na A4 a nacpat je do euroobalu, aby to působilo erudovaně a “múzejně”.

Ale ne.

Tady jde o Zbýšov.

A zbýšovské děti – děti z vesnice, která nás před lety přijala mezi sebe s větším pochopením, než leckteré grantové komise – si zaslouží víc.

A tak jsme místo toho večer strávili s výhní, flexou,, železem, kůží, potem a nadějí, že se nám do rána neoloupnou ramena. Zítra tak vznikne stanoviště, které bude nejen herní, ale i naučné, protože zastáváme názor, že dítě má z takové akce odcházet domů nejen unavené a špinavé, ale i nadšené a naplněné dojmy z něčeho nového.

Mimochodem – na fotkách si všimněte elegantní siluety našeho dvorního kováře, jenž vypadá, jako by právě vyráběl klec na kostlivce…

…a ve skutečnosti opravdu vyrábí klec na kostlivce.

Jen ji raději nazveme “edukativní klecí”.

Díky Zbýšove, že nás máš rád. My se ti za to odměníme naší prací, nadšením pro věc, málo známou historií, dávnými příběhy s nečekanou pointou a radostí v očích našich dětí. Ve Zbýšově se totiž zítra nebude jen loučit s prázdninami, ale i s iluzemi o tom, že historie je nuda.

P.S.: Pokud zítra uvidíte děti šťourající se hákem v díře a u toho mluvící o “nepočestných profesích”, je to v pořádku.

Nepanikařte. Není to úžeh.

To je “Revenantea efekt”.

19/08/2025

„O spravedlnosti, dřevěném vědru a dětech bez úhony“

Nuže slyšte, dobří lidé všech stavů, neboť co jest zapsáno, to se nezapomíná! Spolek Revenantea byl povolán do kraje olomouckého, kde tamější Sbor dobrovolných hasičů, stateční mužové a ženy bdící nad červeným kohoutem i dětským ohněm zvědavosti, pořádal vzdělávací tábor tak čestný a ušlechtilý, že by se před ním sklonil i samotný král – pokud by ovšem přežil ranní rozcvičku a oběd s kynutými knedlíky.

A tak jsme i my, urození i snížení, prostí i zbrojní, přiložili svou trošku do mlýna, byť v našem případě mlýnské kolo poháněly spíše dějiny než voda, a spíš než obilí se na něm semlela nejedna iluze o “starých dobrých časech”.

Po celý den jsme byli průvodci, vypravěči, muzejníci, šarlatáni, popravci i všímající si čeládka… dle potřeby, denní doby a počasí, které připomínalo střídavý středověk – chvíli vedro jak v pekle, chvíli stín jak v kobce.

Děti, nedotčené křivdami berního úřadu a stále věřící na spravedlnost, jsme provedli tajemnými uličkami středověku, kde čest a právo nekráčely vždy ruku v ruce, ale spíše jednu v kládě a druhou v cizí měšci. Hovořili jsme o zvyklostech tehdejší módy (kde těsné spodky byly hříchem i chloubou zároveň), o hygieně (kterou by leckdy i vepř pokládal za krajní nouzi) a především o tom, jak vypadala spravedlnost v dobách, kdy soudce vlastnil-li mučidlo a znal-li písmo, byl něco jako polobohem… nebo minimálně za někým, komu se neodporuje.

Děti se ptaly bystře, smály se, a občas i ztichly – zejména u palečnice či při zmínce o tom, co znamená „mrskání pro výstrahu“. My jsme však věřili (a stále věříme), že lepší je slyšet o pravdě včas, než se o ni otřít později, například hlavou o katův špalek (v Anglii). A když jedno z dětí při pohledu na svého vedoucího, nataženého na žebříku, suše proneslo: „To by na bráchu stačilo,“ věděli jsme, že jsme zaseli poznání hluboko… aspoň mezi lopatky.

Na závěr p***o mnoho otázek, několik vděčných úsměvů a ani jedna žaloba – což považujeme za úspěch větší než vítězství na Bílé hoře (které – jak známo – bylo vlastně na tehdejší poměry jen takovou “strkanicí”) a reálně jsme odsoudili jsme jen bodavý hmyz.

Tímto skládáme hlubokou poklonu dobrovolným hasičům z Hrdibořic, kteří dokazují, že i v časech klidu lze chránit, vychovávat a vzdělávat srdcem, a nikoli tabulkou ve formuláři. Bylo nám ctí být součástí jejich snažení, jako ozubené kolečko v dobře promazaném stroji… nebo alespoň jako hřeb v pořádné dubové lavici.

A pokud se zítra některé z těch dětí rozhodne stát učitelem, právníkem, nebo třeba historikem, doufáme, že v tom má tak trochu prsty i naše Revenantea.

A svědomí? To si ponecháváme čisté. Narozdíl od našeho pranýře. Tam už se to asi nevydrhne ani louhem.