12/06/2026
Lidé narození mezi lety 1985 a 1990 jsou zvláštní generace.
Měli jsme analogové dětství a plně digitální dospělost.
Do školy jsme ještě používali encyklopedie, knihovny a výstřižky z časopisů, ale zároveň jsme byli první, kdo začal hledat na Googlu.
Hráli jsme si sami venku, stavěli bunkry, lezli po stromech, jezdili na kole bez přehazovačky a domů chodili až po setmění.
Pamatujeme si dobu, kdy jsme po odchodu z domu byli úplně nedostupní. Nikdo nevěděl, kde jsme, dokud jsme se nevrátili domů.
Měli jsme pevnou linku, první mobily, Nokie, SMSky za korunu a vypalovali jsme CDčka. Naučili jsme se skutečně hledat informace a přicházet věcem na kloub ještě předtím, než jsme si mohli všechno vygooglit nebo se zeptat AI.
Na střední jsme začali trávit čas na Lidécz, chatovali v těch nejpodivnějších místnostech na XChatu a psali si na ICQ s lidmi, které jsme vlastně skoro neznali.
A pak jsme najednou sledovali, jak chytré telefony ze dne na den změnily způsob, jakým žijeme. Začali jsme být na sociálních sítích totálně závislí, i když jsme dětství zažili úplně bez internetu.
Teď zažíváme nástup umělé inteligence. Před čtyřicítkou.
Když jsme dospívali, svět se zdál otevřený a plný možností. Studovali jsme, začínali pracovat, cestovali a budovali vztahy. Pořizovali jsme si první byty, první auta, zakládali rodiny, měli krásné svatby a rozjížděli svůj opravdový dospělý život.
A teď, když nám bude skoro čtyřicet, když už máme stabilní život, platíme hypotéky, máme rozjeté firmy, kariéry a rodiny, začíná se nám třást půda pod nohama.
Ve světě se dějí věci, které jsme sice osobně nezažili, ale nejsou tak vzdálené tomu, co zažívali naši rodiče nebo prarodiče.
Jenže tentokrát je to ještě o něco složitější. Není to jen geopolitika, ekonomika, technologická revoluce. Je to vše najednou.
AI nám slibuje budoucnost, o které zatím nevíme, jestli bude dobrá nebo naopak. A spousta z nás se začíná cítit nejistě, přestože ještě před pár lety nic nenasvědčovalo tomu, že by se svět mohl měnit až tak rychle.
Nevyrůstali jsme v jednom světě. Zažili jsme jich vlastně několik. A dokázali jsme držet krok. Dokážeme to i v tom dalším? já: #1986
