09/10/2026
NALEZENÍ SE
Po trávě jdu bosa,
když je ranní rosa.
Paprsky protínají stromy,
zbarvují je do zlatavé clony.
Vidím své palce jako dva zajatce.
Ostatní prsty přes šero nevidím.
Nevadí, stejně se za ně stydím.
Jdu dál, ale nevím kam.
Nechci se zastavit,
chci se jen unavit.
Vyprázdnit hlavu.
Mám toho nad hlavu.
Jdu dál, pořád dál, vidím i na své prsty.
Začalo svítat jako v mé hlavě,
mám velkou chuť dělat vše bezhlavě.
Svlékla jsem si šaty,
rozpustila vlasy,
běžela jsem k jezeru,
snad se v něm proberu.
Myslela jsem, že jsem sama
jen s pasoucími jeleny,
nedaleko peřejí.
Nebyla jsem sama,
měla jsem tě za patama.
Chtěls mě vidět bosou,
ve vlasech s ranní rosou.
Viděl jsi mě odhazovat šaty,
uchvácen byl mými vlasy.
Běžel jsi dál a tiše sledoval,
a v tu chvíli mě miloval.
Stojíš tu přede mnou,
před úplně nahou.
Mám zvláštní pocit,
jako bys procit.
Díváš se tak, že mělo se tak stát.
Nikdy jsme se neviděli, až teď u jezera.
Dal jsi mi svetr, byl dlouhý skoro metr,
schoval mi i zadek,
snad ses ho nelekl.
Ach ty pochyby!
Proč chodí mi do mysli?
Vnímáš mě jinak,
neřešíš, jen hřešíš…
Ale hřích to není,
je to jen vyústění
setkání dvou bytostí,
co láskou se hostí
a prožívají ji do morku kostí.
Poezie od Kris