21/02/2026
📺Kdy jste naposledy viděli Samotáře? (V televizi nám to minulý úterý uniklo, noo). Četli jste strhující, teda spíš strhávající kritiku Kamila Fily? No co na to říct. Pro nás jsou Samotáři kult. Klasika. Výpoveď doby. Legendární scény, obličeje, hlášky. Jakej podobnej film tohle může "říct".
CITACE: Kamil Fila - 18. února, jeho FB: Samotáři - nejhorší český porevoluční film, který lidi považují za dobrý
Včera jsem po více než dvaceti letech viděl Samotáře a jsem velice rád, že jsem je už tehdy na CSFD.cz ohodnotil dvěma hvězdičkami. Dnes bych dal klidně jen jednu. To, že má film na CSFD 84 % a je 84. nejoblíbenější (koincience!), je důkaz toho, jak jsme měli na přelomu milénia posunutá kritéria a co nám vůbec stačilo na “generační výpověď” nebo “kultovní film” jak jsme si tehdy představovali “hustej úlet”. Je to snímek, který zestárl tak strašlivě jako máloco.
Je svým způsobem neuvěřitelné mít takovou plejádu dobrých herců, řemeslně schopného režiséra (David Ondříček), kameramana (Richard Řeřicha) a autora hudby (Jan P. Muchow v nejlepší formě) a k tomu tak příšerný scénář od scenáristy (Petr Zelenka), který za svou kariéru napsal velice solidní věci. (Ještě je tu tedy spoluscenáristka Olga Dabrowská, to be fair.)
Nejenom, že “děj” nedává absolutně smysl a nejde to omluvit zhuleností jednoho z aktérů (protože ostatní jsou většinou střízliví), nejen, že postavy nemají vnitřek, motivaci a vývoj, ale většinu scén ani nejde zahrát dobře, protože jsou vycucané z prstu.
Samotáři jsou složení ze tří vrstev - 1) několika mála dobře odpozorovaných situací (především “řeči matek”, což je dnes už virální meme materiál), 2) spontánních dialogů a reakcí (občas se improvizovalo) a 3) totálního pozérství, přičemž to třetí dominuje většině scén.
Všichni rádi zmiňují hlavně manželský pár v podání Hany Maciuchové a Františka Němce, kde rezonuje životní hořkost. Lidé pak rádi dál uvádějí různé hlášky, ale není jich zas tak mnoho a většina z nich se objeví z 0 na 100, ne jako součást dialogu, ale předem nachystaná hláška, aby se vyrobila umělá kultovnost.
Někomu se líbí propletenost zápletky, kde v jakémsi finále bez klimaxu manželka jedné postavy překládá Japoncům situaci u rodinného stolu, kde sedí žena, do níž je poblázněný její manžel - toto má být ta bolest a “pláč skrze smích a naopak”.
Těžko se tomu věří, ale ze 109 minut celkové stopáže ony pomyslné highlighty budou tvořit tak 10-15 minut, zbytek je neskutečná vata a křeč. Scéna za scénou jsou jedno vykonstruované trapno a prázdno za druhým.
Je samozřejmě těžké jít proti tomuto filmu a vytýkat mu, že je nerealistický, protože jeho cílem je být “divný” a “provokativní”. Problém je, že postavám v tomto filmu má být většinou akorát třicet let (neurochirurgovi Ivana Trojana možná trochu víc, ale není to jasné), ale chovají se mnohem nezraleji, jako raní dvacátníci. (Mně v té době bylo dvacet a připadlo mi to už tehdy nepatřičné, spíš pubertální.)
Co je ještě mnohem horší, jsou nulové vazby, co mezi sebou postavy mají, a přesto o sobě mluví jako o přátelích. Nespojuje je intelekt, citlivost, vzdělání, zaměstnání, mluví spolu tak, jako by se neznali, považují se za přátele, přestože se k sobě chovají odporně, u nikoho není jasné, co by mu ten druhý měl emočně i jinak přinášet, znovu někomu sedají na lep, v někom úplně nevhodném hledají únik apod. (Mohli byste říct, že takhle nelogicky se občas lidé chovají, jenomže k tomu by museli mít viditelné důvody.)
Především ale, neustále se pózuje a dělají velká gesta, hezká možná pro kameru, ale nesmyslná v rámci “příběhu”. Vesna si musí máčet vlasy proč? (Často v hnusných špinavých umyvadlech…) Proč jela do Česka hledat otce úplně bez indicií a reálně iniciativy ho najít? (Btw, její dějová linka jde do ztracena, protože ve finálním sestřihu chybí, že jejím otcem je otec Hanky.)
Moderátor rádia si před vysíláním, kde nejsou kamery, podmalovává oči proč? Partnerská hádka se řeší tím, že na sebe začnete stříkat hasicími přístroji vodu (ne pěnu) a není jasné, kde se vzal ten druhý hasičák. Co se vůbec v baru oficiálně prodává jako onen “bodyshot”? (Kdo komu ho má dělat; schválně si to zkuste přehrát, v každé scéně to je jinak.)
Když smutníme, lehneme si na trávník u Nuseláku, když souložíme, vylezeme na billboard Mattoni, když potřebujeme otřít monokl, sejdeme pod most na Náplavku a aplikujeme na poraněné místo špinavou vodu z Vltavy atd.
Vytížený neurochirurg, který musí odběhnout i z oslavy, kde přebírá cenu (a nezařídil si v práci volno), má najednou čas sledovat svou vyvolenou přes den v knihovně a chodit ráno jako plynař do domu jejích rodičů.
Manipulátor, s nímž by se nikdo nebavil, natož k němu chodil domů na večírky apod., by měl náhle vyvolávat lítost, protože mu umřela matka, které pořád lhal a už ani nepředstíral, že nelže. Když má zhulenec ztrátu paměti, ihned najde sérii fotek, jak se loučí se svou dívkou.
Můžete si projet veškeré motivy, a scénu od scény se ptát, jak by se něco takového ne/mohlo stát, jak by se někdo rozhodně nenechal do něčeho takového navézt, nezůstával by v nějakém bytě a dávno utekl, nešel by do nějakého vztahu, nenechali by ho v práci, dávno by ho zatkla policie při řízení pod vlivem apod.
Jak by někdo, kdo není schopný poznat, v jakém je městě, mohl být stěhovák, notabene, když pracuje sám a nemá stěhovácké nářadí? (Samozřejmě, je to "humor", přesně tak hloupě tlačený jako ten úder, co dá zhulenci taxikář a nenechá si proplatit ujetou trasu...)
U tohoto filmu nesmíte přemýšlet naprosto o ničem - jak jsou ti lidé staří, jestli jsou spolužáci, kde pracují, co studují, z čeho žijí…
Všechno jsou to neživotné scenáristické konstrukty, které mají oživovat jen “hlášky” a určitá energie hereckého projevu.
Samotáři jsou dokonalá ukázka toho, jak Gnerace X na přelomu milénia měla zjevně h***o problémy. Nic tu není fatální, nikdo reálně netrpí, toxicita až vyložená patologie vztahů je nástrojem pro komedii. Není to tak, že by člověk přitakával manipulativní matce “to máš z toho života, jakej žiješ, s jakýma lidma se stýkáš”, protože opravdu není jasné, jaký život ten lidé žijí, proč se spolu stýkají a jaký by na sebe měli mít vliv. Působí, jak ty bublinky v lávové lampičce, co se od sebe jen odrážejí a spíš se míjejí.
Údajně úplně vyřízený pseudofilmař se snaží sám sebe podněcovat k tvorbě tím, že vyrábí umělé konflikty a vhání své “kamarády” do trapných situací - jestli toto měla být nějaká autorská sebereflexe, nevím. Ale jisté je, že podobné věci vznikají jen z lenosti, nudy a absence osobních témat. Byla to velice šťastná doba, kdy lidé neměli co sdělovat.
Ještěže se už dnes máme hůř a je o čem točit!
Věřím tomu, že pro někoho ten film mohl být přínosný v tom, že na plátně slyšel své (skoro)vrstevníky mluvit jazykem, jakým se předtím nemluvilo, někomu mohl imponovat něčí nihilismus nebo mámnasalámismus. Jen těžko říct, jestli se někomu z odstupu ten film líbí jako celek a považuje ho za jednu z nejlepších věcí, co tu vznikla, a je schopný říct, o čem to mělo být.
Děkuji, že jste přišli na můj TED Talk. Víc toho dnes nemám na srdci.
