10/10/2025
Nedávno mně zavolala Giovana Roklová s tím, že mi musí něco přečíst z novin, které měla před sebou a strašně se smála. Šlo o vzpomínku spisovatelky Slávky Kopecké na poslední rozloučení s Pavlem. Vím, že na karu zorganizovaném Petrem Jandou se vesele vzpomínalo na Pavlovy hlášky a příhody s ním, já ale byla pod práškama, na všechny jsem se usmívala, ale nic z toho si nepamatuju. A tak jsme se při čtení vzpomínky PRODÁM KOLO smály obě dvě. (Marie Vrbová)
Když umřel Pavel Vrba, textař, básník, kamarád a kumpán všech, které měl rád ( píše spisovatelka), natřískaná obřadní síň praskala ve švech. Pavel byl bohém a zanechal nejen obětavou ženu Marii, ale spoustu pohrobků z české populární hudby. Byli tam všichni, co v popině (ergo: populární hudbě) či v básnictví něco znamenají. Samá hvězdná jména – chyběl jediný: Karel Gott.
Po obřadu jsme vzpomínali na Pavla na velkoryse pojednané smuteční slavnosti – už jsme se občas i usmívali, protože zpěvačky a zpěváci vršili jednu veselou historku za druhou. S Pavlem jich bylo!
A konečně se mezi námi objevil sám božský Karel Gott. Byl v civilu a slušelo mu to. Omluvil se Marii Vrbové, že na Pavlův pohřeb nedorazil, nerad strhává pozornost, pravil. „Ale věnec jsem poslal!“ dodal skromně. A tu se o slovo přihlásila paní Yvetta Simonová. „Já ten velký a krásný Karlův věnec sledovala celý obřad,“ řekla. „Byl na čestném místě, ale trvale jsem luštila, co bylo napsáno na stuze. Přečetla jsem jen Pavlovi s díky Karel Gott, ale co bylo na té druhé stuze, tomu jsem nerozuměla,“ pravila poněkud udiveně.
„Když jsem věnec objednával,“ vysvětloval Karel Gott, „ptala se mě slečna v květinářství, co si přeju napsat na stuhy. Objednal jsem obligátní, Pavle, díky, Karel Gott. Jenže ta slečna naléhala, že bych měl napsat také na tu druhou stuhu, když ji u věnce mám a když ji platím. Ale já opravdu v tu chvíli nevěděl, co tam mám napsat. A slečna stále naléhala, tak ji nakonec povídám, napište tam: Prodám kolo!“
„Ano, bylo to tam,“ zanaříkala vesele paní Yvetta, „četla jsem to stále dokola a nevěřila vlastním očím!“ „Prodám kolo, proboha! V krematoriu , na věnec!“ úpěl Petr Janda. „Já tě ale, Karle, na kole nikdy neviděl. Ty máš kolo? A ty na něm jezdíš?“ divil se.
„Kolo mám, nejezdím,“ odpověděl Karel. „Kouknou, když už kolo mám a nejezdím na něm – tak proto ho přece prodávám!“
V té chvíli se chumel Pavlových přátel nejen rozesmál, ale rozřehtal. A já si uvědomila, že i tento neuvěřitelný fór Mistra Gotta byl nejen jeho skvělým a posledním dárkem Pavlu Vrbovi. Věděla jsem totiž už dávno, že ty dva kumštýře spojovala celý život nejen práce, ale i láska k židovským anekdotám.
A reklama na kolo ausgerechnet na stuze věnce pro Pavla Vrbu? To je přece báječnej židovskej fór!
Od Mistra Karla Gotta navíc: k nezaplacení.
Vzpomínka je z nedávno vydané knihy Slávky Kopecké Soukromý archív smíchu.
