19/07/2026
Sýkorka na náměstí
---
Mezi dvěma pivy
a tichem, co voní po dláždění,
sedí kousek nebojácnosti.
Malá sýkorka na náměstí.
Vzlétne, na vteřinu se zastaví vzduch
a ona už sedí na rohu zídky.
Hlavička se jí točí sem a tam.
Kde co zobnout, kde co hrozí.
Je malá, ale vůbec o tom neví.
Neohrožená, bojovná, pořád v pohybu.
A ta barva.
Hnědočerná s bílou,
jako by ji někdo maloval jedním tahem štětce.
Grácie v peří.
Dole pod ní dvě piva, pár lidí, tlumený smích.
Nikdo nespěchá.
To ticho co je před bouří.
To ticho co je v neděli večer před pondělkem.
Kdy se jen sedí.
A morový sloup stojí.
Sochy tu stojí pět set let
a dívají se na to samé.
Na holuby, na lidi s pivem,
na sýkorky co se nebojí.
Hlavička – kyvadlo času,
zobáček – čárka na konci věty,
kterou Bůh nestihl dopsat.
Ona se ještě jednou rozhlédne,
cukne ocáskem a je pryč.
Náměstí zůstane, jen je o něco prázdnější.
Morový sloup viděl víc než já.
Viděl, jak se malé věci
postaví velkému tichu.
A pak je tu den, co nepřijde s třeskem,
jen se připlíží v kávě a v tramvajovém zvonění.
Nikdo ho nevítá, nikdo ho nevyprovází.
Lidé procházejí místem, kde právě byla,
a nevědí, že tady před chvílí
něco začínalo a končilo.
Morový sloup si pamatuje všechno,
ale mlčí – proto tak dlouho stojí.
Holubi nepočítají vteřiny, jen drobky.
A náměstí je zase jen náměstí.
Bez sýkorky, bez básně, bez tebe.
Obyčejný kolotoč stínů a světla,
který přehlížíme,
protože právě v něm žijeme.
---
Ocásek cukne –
a z náměstí zbude jen
prázdný rám pro holuby.
A pro tebe.
A pro příští neděli.
---
Konečná.
Teď už to jen visí ve vzduchu.
Jako ta sýkorka.
Jako všechno, co stojí za to vidět.
